Svoboda na moři

Z Polabí až k Baltu (a Atlantiku)

U příležitosti nechtěného věkového "jubilea" jsem se před časem zkusil zamyslet nad svým dosavadním životem. Nejspíš z takových důvodů, kdy jsem se třeba objevil na srazech bývalých spolužáků z VŠ a gymnázia a mnozí, kteří studovali stejné školy jako já, se zdáli jako velmi úspěšní. Když jsem poslouchal příběhy těch spolužáků, došlo mi, že já jsem narozdíl od nich pojal život víc jako takovou zábavu. Pravda je, že také někteří moji dlouhodobí známí měli dojem, že jsem od mládí v některých věcech "plaval" na náhodu a moc jsem to neřešil. S některými lidmi, kteří tato témata opakovaně otevírali, jsem přestal chodit na pivo, takže se aspoň ze mně nestal alkoholik... :-)

Od dětských let jsem rád střídal více zájmů, ale u ničeho jsem nevydržel dlouho. Snažil jsem se ve všem hledat zábavu a pokud jsem ji nenašel, tak jsem v tom nechtěl dlouho pokračovat. Můj způsob života později směřoval spíš k rozmanitému počínání, kterému se říká "devatero řemesel". Jenže když má člověk víc zájmů nebo činností, samozřejmě je problém v něčem vynikat. Logicky se stane to, že zvládáte hodně věcí, ale v žádné nejste expert. 

Vím, že mi často vadila kritika mých známých, zejména těch co pamatovali mojí mamku. Oni ode mně totiž očekávali to, že budu jako ona, jenže já jsem neměl tu její energii, ctižádost, ani přirozenou schopnost jednat s lidmi. Raději jsem se vyhýbal akcím, kde bych byl vystaven situacím, které mně nutí porovnávat se s mými vrstevníky, jako se tomu stává při těch zmíněných školních srazech. Před necelými 10 roky nám jeden manažer v zaměstnání umožnil prostřednictvím speciálního testu schopností a dovedností zjistit své silné i slabé stránky. Z toho mi vyšlo, že jsem zejména schopný vizionář, aktivátor a jednatel. Co se týká komunikace, tak převážně pro počáteční fázi, protože mojí silnou stránkou nejsou dlouhodobé výzvy. Test mně vystihl přesně, protože v praxi jsem schopen vymyslet různé projekty, rozjet a rozvinout je v začátku, ale pak to musí nejlépe převzít někdo jiný a udržet to v chodu dlouhodobě. 

Ještě se ale vrátím ke svému dětství. Zmíním takovou snad humornou událost, která možná vystihovala můj prvotní pohled na svět v dětství. Podle vyprávění mých příbuzných jsem ve věku asi 4-5 let na jejich dotazy, čím bych chtěl jednou být, reagoval zajímavým způsobem. Moje odpověď údajně byla, že bych si přál být králem. Na dotaz, jak bych si to tedy představoval, jsem odpověděl, že "budu jezdit na koni a říkat ostatním, co mají dělat oni". Nevím, zda jsem to vůbec myslel vážně, nebo jsem možná jen tyto pro mne asi nepříjemné dotazy, takto originálně vyřešil. Sourozence jsem neměl, takže se veškerá pozornost rodiny soustředila odjakživa na mně. Mojí tehdejší výhodou bylo například to, že místo chození do školky jsem mohl trávit život oblíbenými činnostmi v poklidu sám na dvorku u domku babičky a dědy, obklopen převážně hospodářskými zvířaty. Mohl jsem si tak dělat co chci, a to rozhodně víc, než většina mých vrstevníků. To se ale ukázalo už na základní škole, kde jsem občas začínal "plavat" v situacích, které mi dělaly potíže. Snažil jsem se mít co nejvíce pocitu volnosti a svůj klídek.

Začátky mojí plavby

Člověk někdy vyzkouší v životě hodně věcí a činností, než najde to pravé, co mu vyhovuje a v čem se "najde". Někdo si ale ani po desítkách let není úplně jistý, co bylo vlastně to nejlepší a co nejvíc chtěl. Není ale mým cílem, aby to tady vyznělo jako nedostatek pokory či dokonce jako arogance, ani jako pokus o vlastní diskreditaci. Jde jen o životní realitu, kterou s odstupem doby zkusím popsat tak, jak vše proběhlo a jak jsem se s tím vypořádal.

Začnu od své nejbližší rodiny. Moje mamka byla úspěšná manažerka v zahraničním obchodě, kterou měla většina lidí ráda pro její schopnosti, pracovitost a obětavost, což jsem brzy sám pochopil a věděl, a také mi to později potvrdili ti, kteří s ní v té době spolupracovali. Později pracovala v právní oblasti a od roku 1990 podnikala v obchodní činnosti (reality, právní poradenství). Můj taťka většinu života působil u vojenského letectva a měl tam taky svoji prestiž. Oba rodiče tedy byli pracovně úspěšní v poměrně náročných činnostech, takže je moje "účinkování" na základní a zejména střední škole nemohlo těšit. Je pravda, že lidé měli tendenci porovnávat mě hlavně s mojí mamkou a mít tedy podobná očekávání. Já jsem však z takových srovnávání většinou nevycházel moc úspěšně v podstatě dodnes, ani v mojí pracovní kariéře. Je potřeba zmínit také to, že můj taťka byl v roce 1968 služebně "odvelen" z Milovic (kde pak řadu let byla Sovětská vojska) a jako voják z povolání u letectva byl následně zaměstnán až do roku 1972 v Přerově (na Moravě), odkud dojížděl domů jen na víkendy. V té době se o mně staraly téměř výhradně mamka a hlavně babička, u které jsem trávil pohodové dětství na dvorku u domku v poklidné okrajové části malého města, takže spíš v podmínkách venkova. Do základní školy jsem byl nucen jít o rok dříve, což mě spíš na delší dobu negativně poznamenalo. Stalo se tak z důvodu jakéhosi mého údajně nadprůměrného nadání, které "objevila" dětská lékařka důchodového věku v místě mého bydliště. Pochopil jsem to až mnohem později tak, že ji nadchlo, jak umím ve čtyřech letech číslice a o pár slov navíc, než byl běžný průměr v našem malém městě. Následně mně doporučila na nějaké testy, které možná ukázaly, že podle testů IQ a dalších pokusů na mně, mám údajně nějaké nadprůměrné schopnosti. Sice se opakovaně potvrdilo, že od dětství jsem měl poměrně vyšší IQ (>140), nicméně toto údajně nemusí mít vždy jen pozitivní vliv. Ano, mně toto opravdu do praktického běžného života moc pozitivního nepřineslo. Tehdy však toto moje mamka nemohla vůbec tušit a začala tedy na mně realizovat rady údajných odborníků, jak ze mně vychovat dalšího "Einsteina". Víc to nemusím rozebírat, ale dnes už můžu jen konstatovat, že žádný nositel Nobelovy ceny se ze mně nakonec nestal, spíš to skončilo fiaskem z mojí strany. Jako žák na základce jsem byl snad docela úspěšný, ale na gymplu jsem byl vzhledem k více okolnostem celkově jakžtakž průměr, a to kvůli zbytečným bojům s profesorkou matematiky (nedorozumění při hodnocení písemné práce a následná reklamace známky ze strany mojí mamky na třídní schůzce hned v prvním ročníku), jsem měl permanentní těžkosti po celé čtyři roky studia a z matematiky jsem doslova prolezl s "odřenýma ušima". Pravda je, že matematický génius asi nejsem a nešla mi ideálně ani deskriptivní geometrie. Z uvedených důvodů jsem pochopil, že se nemůžu věnovat technickým oborům, ikdyž mně lecos z techniky bavilo. Později po maturitě jsem musel být vůbec rád za to, že jsem se díky různým kontaktům mého širšího příbuzenstva mohl vůbec pokusit o přijetí na vysokou školu. Dokladem toho, že jsem nějaké schopnosti měl nakonec bylo to, že jsem na "vejšce" celkem v klidu došel s velmi dobrými výsledky k diplomu. Jenže z mých původních představ zbyly trosky záhy po ukončení VŠ. Přišla totiž tvrdá realita života a já jsem některé skutečnosti a podmínky vnitřně odmítal přijmout. Vím dobře, že moje problémy nikdy nevznikaly z nedostatku vzdělání a schopností, ale spíš nechutí pouštět se do složitých věcí, které nebyly vždy jen pozitivní. Často se události odvíjely také od toho, že jsem nechtěl zkoušet něco dosud neznámého ve větším kolektivu pro mně nových lidí.

Jako zajímavost je potřeba zmínit, že moji dávní prapředci ze strany mamky měli šlechtické kořeny ve Francii a kdoví, zda se třeba toto neprojevilo z celého rozsáhlého příbuzenstva v největší míře právě u mně. Možná je vtipné, když o mně někteří kolegové říkají, že jsem "Baron z Lysé". Bohužel kdysi ze mně rodiče nemohli mít moc důvodů k radosti, zejména mamka. Té totiž nejvíc záleželo na tom, abych byl v životě úspěšný. Dnes s odstupem musím uznat, že pokud jsem něco nezvládal snadno přirozeným talentem a začaly nějaké dlouhodobé těžkosti, tak jsem to chtěl raději zabalit a zkusit něco jiného. Vůli zdolávat překážky jsem měl asi nejvíc u koní, kde jsem čerpal energii do situací a povinností, kterým jsem se nemohl vyhnout.

Zcela první moje nadšení pro něco se v mém případě projevilo přesně v době, kdy jsme od mých deseti let několikrát po sobě jezdili s mamkou v létě o prázdninách k Baltu v tehdejší Německé demokratické republice. Od první cesty do této destinace o prázdninách 1975 mně fascinoval kromě moře také přístav Rostock (především jeho malebná a klidná část Warnemünde), tamní lodě rybářské i nákladní a zejména pak trajekt do Dánska patřící tenkrát východoněmecké státní železniční firmě. Líbilo se mi tam a byl jsem rád, že jsme se každý rok na ta místa vraceli. Navíc o prázdninách po ukončení základky jsem se na táboře u Berlínských jezer seznámil s mojí kámoškou z tehdejšího východního Německa. To byla celkově zajímavá akce mého života. Vlastně jsem tam původně jel spíš "za trest", protože jsem na začátku prázdnin po ukončení 8. třídy ZŠ, provedl sérii nějakých klukovských lotrovin. Naši si chtěli ode mně odpočinout a tak mi taťka sehnal měsíční pobyt na táboře dětí vojáků armád Varšavské smlouvy v NDR. Od začátku studií na gymnáziu jsem navíc vážně uvažoval o budoucím životě ve východním Německu, nejlépe v nějakém městě u Baltu, jako je Rostock, Stralsund, Wismar. Při mých prvních zmíněných cestách do NDR s mamkou jsem se mimo jiné inspiroval také tamní zálibou "německého typu", a to modely železnic, neboli "mašinkami". Z podstatných událostí té doby už doplním jen to, že díky jazykové základní škole jsem měl pro můj život jako bonus šest let kvalitní výuky německého jazyka a tak jsem se tam uměl ve všem docela dobře domluvit. Později to mělo ještě další vývoj a podle toho události v některých ohledech postupně pokračovaly a přitahuje mně to tam dodnes.

Plavba školním životem, kdy jsem naštěstí úplně neztroskotal v občas rozbouřených vodách

Když začnu základní školou, tak jsem z místa mého bydliště v Lysé nad Labem nejdříve do první a druhé třídy dojížděl (busem nebo mně tam vozil děda) do malé obce, vzdálené 10 km. Do první třídy jsem nastoupil o rok dříve, z důvodu zmíněných rad "odborníků", abych se údajně doma nenudil. Důvody pro to, že jsem nechodil nikdy do školy v místě bydliště v Lysé nad Labem byly složitější, v podstatě děda tam za "minulého režimu" neměl ideální "kádrové" renomé. Pak jsem začal od třetí třídy chodit do základní školy v Brandýse nad Labem, jelikož to byla jazykovka s výukou němčiny, kvůli které jsem tam přešel. Do této školy jsem musel dojíždět převážně vlakem, s přestupem v Čelákovicích, což mně připravovalo o čas, který jsem strávil denně cestováním. "Základku" jsem prošel bez větších potíží a s průměrnými výsledky. Později jsem pokračoval na gymnáziu, shodou okolností ve stejné budově jako byla ta ZŠ. Šel jsem tam už z osmé třídy, takže v součtu s mým předčasným začátkem na základní škole to bylo již v mých necelých čtrnácti letech. Z mého pohledu toto nebylo ideální, protože jsem na některé věci byl příliš mladý. Na gymnáziu se ze mně stal student, který pokračoval v dříve zajetých kolejích. Moc mi taky nepomohlo hned v prváku na gymplu zranění a následná absence ve škole od října do prosince, na což tehdy ještě navázaly "uhelné prázdniny" v lednu a únoru 1979 v důsledku silných mrazů. To vše ve výsledku ani nemohla být úplně hitparáda, zvlášť když se k tomu přidala ještě ta zde již zmíněná kauza okolo matematiky. Vzpomínky na základku v Brandýse a hlavně na zmíněný gympl tak nemám z více důvodů dobré. Je to sice dávno za mnou, ale dodnes na to moc rád nevzpomínám. V dobrém si vzpomenu snad na hodiny biologie a možná překvapivě na solidní výuku ruštiny, kde nás učila paní profesorka s kvalitami rodilé mluvčí. Bohužel zejména kvůli té matematice to nakonec celé dopadlo tak, že po maturitě jsem byl rád, když se mi následně podařilo dostat na vysokou školu. Šlo o "zemědělku" v Praze Suchdole, konkrétně provozně ekonomickou fakultu. Tenkrát to byla v mém případě sázka na největší jistotu v rámci školy, protože se tam dalo nejsnáze dostat. Mohl jsem zkusit studovat třeba některý technický obor, protože třeba na strojní fakultu se dostat dalo. Na to jsem si však nevěřil a byl jsem přesvědčen, že tam by to bylo nad moje schopnosti. S humanitními obory, jako jsou např. práva, umění, historie apod., jsem nikdy neuvažoval studijně ani profesně spojovat svůj život, protože jsem k tomu měl poměrně daleko a těžko bych pro to měl to správné nadšení. Zajímavý je současný posun v tom, že narozdíl od dávných dob, kdy jsem tam byl já, je dnes provozně ekonomická fakulta asi nejznámější a nejvíc se rozšiřující část současné ČZU. V době mých studií tam jsem spíš uvažoval, že po prvním ročníku zkusím přejít na jiný obor v rámci školy, nejlépe na obor zootechnika. Důvodem kromě koní byla také obava z ekonomického oboru, jelikož jsem si pod tím už předem zkoušel představovat práci v kancelářích a účtárnách nad doklady. Toto mně moc nelákalo a tušil jsem, že ikdyž ten obor zdárně dostuduji, tak se mi školou předurčená náplň nebude chtít v praxi dělat. To, že se toto moje tušení později po dokončení školy brzy opakovaně měnilo v realitu, je jen doklad toho, že pocity bývají správné a není dobré je ignorovat.

V průběhu studií jsem naštěstí brzy zjistil to, že na provozně-ekonomické fakultě je kromě předmětů, které mi už předem naháněly strach (matematika, systémová analýza a především účetnictví) také mnoho velmi zajímavých praktických předmětů. Určitě to byla zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace a další. Z tohoto všeho byla často dokonce radost dělat zkoušky a odnášet si za ně převážně hodnocení "výborné". Právě toto byl ten základ k mým celkově poměrně velmi dobrým studijním výsledkům. Nakonec se ale stalo to, že jsem se z jisté pohodlnosti a pochybách o tom, zda něco v zemědělství vůbec kdy chci v budoucnu dělat, na jinou fakultu v rámci školy přestoupit ani nepokusil. Přestal jsem to řešit zejména po zkušenostech z letních povinných pracovních praxí v zemědělských podnicích. Na těch praxích mi vadila jejich časová náročnost v letním období, kdy jsem místo mých oblíbených aktivit u koní musel každé prázdniny při VŠ strávit dlouhé týdny někde v odlehlém smluvním podniku, převážně při žňových pracích. Když ale budu hodnotit studium, tak většinu toho co souviselo s ekonomikou, jsem také zvládal bez problémů. Nikdo z mého okolí tehdy netušil, že jsem v té době již pochyboval o své kariéře v tom, co mi ve škole docela dobře šlo. Pravda je, že předměty jako účetnictví, systémová analýza a projektování AISŘ, nepatřily mezi moje oblíbené, ale zvládl jsem to. Se zmíněným účetnictvím jsem se s trochou štěstí popral docela úspěšně, ikdyž pro další praxi mi to nic moc nedalo, čehož jsem si byl vědom. Ekonomické předměty byly z mého pohledu převážně ve stínu těch výrobních a praktických předmětů (rostlinná a živočišná výroba, mechanizace), které mě naopak velmi bavily. Do méně záživné části studia jsem se uměl přinutit, abych to zvládnul a nezhoršoval si tím celkové výsledky, které jsem tehdy potřeboval mít. Nechtěl jsem si totiž zkazit průměr, protože po celou dobu studia jsem úspěšně pobíral prospěchové stipendium. Vzpomínám si, že mě například zaujal předmět teorie řízení a ze sofistikovaně prováděných testů a seminářů tohoto předmětu jsem poprvé začal zjišťovat, k čemu jsem nebo nejsem vhodný a výsledek byl zajímavý, ale ne moc optimistický. Tyto mnou poctivě vyplněné testy totiž už předem odhalily to, co mně později potkalo v pokusech o uplatnění v praxi. Studium jako takové mi však z hlediska prospěchu od začátku šlo nad očekávání dobře, jen ty pracovní praxe v podnicích mi zpravidla zabraly celé léto. Už na první praxi před prvním ročníkem jsem poznal docela náročnou práci na obilním silu a v létě před 2. ročníkem jsem prožil znovu skoro celé léto na poli, a to mně moc nebavilo. Přitom jsem byl na těžší práci docela zvyklý jak u koní, tak od dětství s dědou v dílně. Navíc jsem si v Lysé od svých 15 let přivydělával také skládáním uhlí do různých sklepů, což bylo občas skoro jako taková mírnější práce v dole (hlavně přehazování předtím složeného uhlí v prachu do jednotlivých kójí ve sklepích). Mnohem víc než fyzická práce na poli mi tak určitě vadilo to, že jsem po celou dobu studií neměl v létě na nic čas, hlavně na moje oblíbené koně. Na rozdíl od jiných studentů tehdejších vysokých škol, jsme na VŠZ každé prázdniny museli být minimálně 5-6 týdnů na praxi v provozu zemědělských podniků. Já jsem mimo jiné z důvodů těchto časově náročných praxí již po prvním ročníku změnil svůj názor s tím výsledkem, že na jinou fakultu v rámci školy jsem nakonec nepřestoupil. Začal jsem v té době již poprvé přemýšlet, zda někdy budu chtít vůbec působit v oboru zemědělství, pokud mi nevyjde uplatnění u koní. Takovéto uvažování ale začalo být mým problémem, jelikož jsem při svých aktivitách u dostihových koní zjišťoval, že v tomto oboru budu těžko hledat adekvátní a dlouhodobě perspektivní uplatnění. Myšleno se solidním výdělkem, protože u koní to nikdy nebylo moc o penězích na adekvátní výplatu za v podstatě nepřetržitou a dost náročnou práci. Toto uvědomění si reality naštěstí nemělo vliv na moji snahu dokončit školu co nejlépe, jelikož jsem chtěl dokázat rodičům, sobě a svému okolí, že na to schopnosti mám. Otázkami, zda ty vědomosti někdy využiju, jsem si přestal raději zatěžovat hlavu a jel jsem stylem "od semestru k semestru", podobně jako v dostizích od překážky k překážce. Šlo mi o to, abych splnil povinnosti, dokázal mít dobré výsledky a jinak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, tzn. od druháku jsem více času opět začal trávit u koní. V té době jsem už často slyšel spolužáky, jak si plánovali pracovní život a vážně řešili, co a kde by chtěli dělat a čeho v životě dosáhnout. Já takovéto věci téměř celé studium neřešil a měl jsem v tomto ohledu čistou hlavu. Řešil jsem jen zápočty, zkoušky a kdy a kam půjdu na trénink ke koním a kde budou nejbližší dostihy. Asi jsem ten opravdový smysl života chápal jinak, než většina lidí v mém okolí. Přestože jsem při studiích byl poměrně úspěšný, žil jsem poněkud úmyslně bezstarostně od semestru k semestru. Dokážu si už přiznat, že k tomu došlo také v jakémsi vzdoru vůči ambicím mojí rodiny, zejména mojí mamky, která si ve mně od mého dětství vysnila obraz úspěšného až výjimečného člověka. Jenže já když se zpětně nad vším zamyslím, tak jsem od dětství často měl z takovýchto plánů a přání rodičů spíš smíšené pocity. Raději jsem se snažil vidět jen asi tak půl roku (čili 1 semestr) dopředu, vyhovovaklo mi to. Celým studiem jsem prošel docela hladce a v září 1986 jsem ve dvaadvaceti letech úspěšně dokončil původně započatý obor. Celkově na tu školu v Praze Suchdole vzpomínám docela rád nejen proto, že jsem ji dokončil bez větších problémů, k tomu s velmi dobrými výsledky. Bylo tam příjemné prostředí a rovněž zajímaví lidé z řad vyučujících a spolužáků. K čemu mi opravdu toto vzdělání později v průběhu života bylo kromě toho, že doma měli radost z mého diplomu a titulu a že mi to pomohlo se díky absolvování vojenské katedry při škole vyhnout tehdejší dvouleté vojenské službě, jsem většinu života neřešil. Ono je to složité, když jsem ve školách vždy tak nějak jen "dělal svoji práci", aniž jsem byl schopen přemýšlet o tom, jak a kde potom získané vědomosti využít. Postupem doby se bohužel ukázalo, že mi vysoká škola jako taková skoro nikdy nepomohla k nějakým větším výdělkům. Pokud jsem někdy v životě vůbec nějaké solidní výdělky měl, tak na tom určitě neměla výrazný podíl škola, kterou jsem vystudoval. Vím však, že hlavní příčina není na straně té školy.

Pracovní kariéra v Čechách, jako "ryba na suchu" 

V pracovní oblasti jsem se od ukončení školy pohyboval opravdu spíš jako taková "ryba na suchu", možná jsem v tom občas plaval trochu lépe. Pracovní kariéra mi od samého začátku nezačala vůbec dobře. Nevím, zda jsem se minul povoláním, nebo zda to vzniklo z více důvodů, možná vše vyplyne z následujícího přehledu podstatných událostí. Je pravda, že ve škole jsem uměl úspěšně složit zkoušky téměř z čehokoliv, jenže pokud jsem neměl představu, jak to uplatnit v praxi, byly pak všechny úspěchy ze školy brzy zapomenuty. Tehdy jsem ani nepochopil skutečnost, že největší povinnosti v životě pro mně promocí a získáním diplomu neskončily. V mých dvaadvaceti letech jsem si myslel, že si najdu něco zajímavého a časem odejdu třeba do zahraničí. Jenže místo představ přišla tvrdá realita a postupně jsem některé věci zejména v pracovní oblasti nezvládal. Jak už jsem zmínil, nejdříve jsem až do konce studií na vysoké škole dlouho vůbec neřešil, co budu potom dál dělat, až školu dokončím. Přestože jsem při studiích byl poměrně úspěšný, žil jsem od semestru k semestru, protože jsem nikdy nerad plánoval většinu věcí na delší období, než jen tak půl roku dopředu. Ve většině volného času jsem buď chodil ke koním, nebo žil svými představami, ve kterých jsem neměl ani jasno, zda bych chtěl zůstat celý život v Čechách. Vážně jsem totiž uvažoval o životě v tehdejší NDR, a to v podstatě nejen díky jedné již zmíněné skutečnosti z prázdnin poblíž Berlína, po ukončení základní školy v roce 1978.

Pamatuji si, jak jsem častokrát okolo sebe slýchával, že vysoká škola u většiny lidí hraje zásadní roli v jejich pracovním životě. Toto se mi bohužel nesladilo s mými představami, k tomu se navíc přidávala občasná nepříznivá souhra okolností při hledání uplatnění, kde jsem tomu svým počínáním často moc nepomohl. Zpětně toho ale nelituji a spíš si s odstupem času přiznám, že bych se v některých tehdy se nabízejících pracovních výzvách necítil dobře ani teď. Vzpomínám si například, jak již někdy v polovině studií na VŠ jsem se dostal díky kontaktům mojí mamky ke spolupráci s úspěšným zemědělským podnikem v okrese Mladá Boleslav, konkrétně se jednalo o podnik Oseva Bezno. Začal jsem tam totiž dělat moji diplomovou práci a když zjistili moje pozitivní výsledky ve škole, tak mi nabídli podnikové stipendium po zbytek studia a k tomu další bonusy v podobě na tehdejší dobu štědrého náborového příspěvku. Samozřejmě to vše v případě, když budu akceptovat závazek u nich po škole pracovat pět či více let, konkrétně v úseku ekonomického náměstka ředitele. Měli o mně zájem, protože jsem na škole měl již zmíněné solidní studijní výsledky a taky znali mojí mamku, která byla pracovně velmi úspěšná. Já jsem ale měl svůj pohled na svět a hlavně jsem už tehdy při návštěvách podniku pochopil, jakou bych asi měl náplň práce. Raději jsem se v té době předem nechtěl k ničemu zavazovat a všemu jsem nechal volný průběh, že se časem uvidí. Po dokončení studií jsem tam nakonec nenastoupil, protože mně odrazovala nutnost buď bydlet v té malé obci, kde jsem nikoho neznal, případně tam každý den na vlastní náklady autem dojíždět, jelikož tam nebylo dobré spojení. Zajímavé na tom bylo, že ten podnik měl mimo jiné dobré dostihové koně, některé na závodišti v Lysé a několik jich pak bylo přímo u nich na vesnici u Benátek nad Jizerou. Několik dobrých koní od nich jsem přímo znal. Já jsem tam ale bohužel měl nastoupit do úseku ekonomického náměstka, a to nějak už předem nedopadlo v mojí hlavě dobře. Na práci v administrativě a managementu jsem si nevěřil a ani jsem na to neměl asi potřebné schopnosti a chuť. Jednak jsem v tom neviděl lákavou náplň a k tomu jsem měl o sobě pochybnosti, že kromě naučené teorie zejména tomu účetnictví a ekonomice v praxi moc nemusím rozumět. Souviselo to asi s kombinací více faktorů, protože jsem si nevěřil na to, co mně nikdy ani nebavilo, takže mně to nemohlo ani motivovat. Celkově jsem z té náplně práce už předem neměl dobrý pocit, přestože zkoušky z toho všeho jsem ve škole zvládal bez zásadního problému. Praxe však pro mně byla spíš strašákem a obával jsem se toho. Nabízenou práci jsem se rozhodl odmítnout a pak už mi nezbylo nic než zkusit štěstí jinde, přičemž náhradní řešení jsem hned v záloze ani neměl. Na vojnu jsem měl odklad, takže jsem si říkal, že to mezidobí asi zkusím vyplnit prací u koní a pak se uvidí. Jenže můj děda se znal s předsedou tehdejšího zemědělského družstva "Pěstitel" Stratov (dnes je součástí mezinárodního holdingu GS Marketing), a tak jsem se dostal od začátku listopadu 1986 k mému prvnímu a vlastně zároveň poslednímu pokusu o práci v zemědělské prvovýrobě. Vím, že bych tehdy nejraději uvítal nějakou nenáročnou práci v provozu, klidně bych vzal třeba práci traktoristy a počkal na nějaký případný posun, ale určitě ne do účtárny. Jenže z důvodu známosti předsedy s mým dědou a asi taky mého vystudovaného zaměření, mně vedení družstva hned bohužel nasměrovalo do kanceláří ekonomického úseku. Následně mne však k mojí smůle umístili právě přímo do té účtárny, kde byly převážně ženy středního věku. Těm šéfoval ekonom, který ukončil stejnou fakultu jako já, jen o dva roky dříve. Brzy jsem se dostal do situace, kdy mně jeho podřízení a tedy moji noví kolegové, neúmyslně stáhli do svých problémů s ním. Říkalo se tam o něm, že je arogantní a nepříjemný a já se v této nastalé situaci nechtěně stal hromosvodem jejich nespokojenosti. To jsem na začátek nepotřeboval, hned se plácat v problémech nových kolegů. Traktoristy, zootechniky a také agronomy měli a já se nechtěl trápit v dusné atmosféře toho ekonomického úseku. Připadal jsem si tam jako kozel zahradníkem, který ke všemu má poslání vnést na pracoviště klid a naději. Na to jsem neměl zkušenosti a navíc pracoviště bylo v malé vesničce v takových starých budovách a mně to v porovnání s prostředím tehdy nového areálu vysoké školy, kde jsem se předtím při studiích 4 roky pohyboval, připadalo depresivně asi jako ve středověku. Ze zmíněného družstva jsem se tedy složitě vyvázal z členství a koncem ledna 1987 odešel. V podstatě jsem se tenkrát dostal do situace, kdy jsem měl po škole a vznikl problém, co dál. Nakonec po další krátké epizodě v trvání asi týdne (banka v Praze), jsem konečně našel uplatnění na delší dobu. Přes známé mojí mamky jsem byl v Praze od února 1987 totiž přijat na pozici výzkumníka cen vstupů do zemědělství, konkrétně krmiv a hnojiv, navíc jsem měl podíl ještě na statistickém šetření v oblasti vlastních nákladů zemědělských podniků. To celkově byla docela zajímavá pracovní zkušenost, kterou jsem od začátku zvládal velmi dobře a nadřízení i zkušenější kolegové se mnou byli spokojení. Jenže po nějakém čase jsem zjistil, že výdělek není ideální a lepší to dlouho nebude. Podal jsem tehdy proti vůli nadřízených (protože jsem se pracovně dobře osvědčil) výpověď a pak jsem ke konci října 1988 odešel. Strávil jsem tam tedy necelé dva roky. Jak u mně bylo tehdy zvykem, opět jsem neměl jasné náhradní řešení, protože jsem spoléhal na možnost, že si něco najdu a když ne, tak třeba jen nějakou dočasnou brigádu, nejlépe v podobě práce u dostihových koní. Doma ale nedali jinak a domluvili mi v zemědělském družstvu "Obránců míru" Lysá nad Labem pohovor za účelem získání zaměstnání v tomto podniku, kde již jsem byl v průběhu studií také na jedné šestitýdenní letní praxi po druhém ročníku na vysoké škole. Jenže to dopadlo tak, že z toho byly jen dvě jednodenní epizody, které snad ani nemusely být a k mému renomé v místě bydliště to asi nepomohlo. Nejprve mi nabídli pozici úsekového zootechnika na pracovišti v malé obci, čtyři kilometry severně od Lysé. Šlo o nejméně úspěšnou farmu podniku, celkově navíc v personálních problémech. Zjistil jsem, že už to tam v krátké době přede mnou vzdali dva zkušenější zájemci s praxí. Na rovinu jsem jim řekl, že toto se opravdu necítím zvládnout a tak mi hned od dalšího dne nabídli možnost práce u klusáckých koní, těch za kterými se jezdí na dvoukolovém vozíku, takzvané sulce. To jsem po zdvořilostní návštěvě stáje na Karlově (nedaleko závodiště směrem na Byšičky) s díky a v dobrém odmítl, protože mně klusáci nikdy nezaujali a nemělo tedy smysl to tam zkoušet, když jsem měl možnost jít přímo k překážkovým koním na nedaleké závodiště. Uznávám, že moje mamka to se mnou myslela dobře, a tak se mi stále snažila hledat něco z jejího pohledu lepšího a vhodného pro mně. Mimo jiné se osobně znala s tehdejším rektorem vysoké školy ekonomické s rodinnými kořeny v Lysé, takže mi zkoušela zařídit možnost zaměstnání na tamní akademické půdě. Z nějakých důvodů, asi mého "pracovního renomé" v místě bydliště, jsem však nikdy nebyl pozván ani k přijímacímu pohovoru. Pak jsem měl postupem času ještě mým dědou vyjednanou možnost zkusit najít uplatnění v JZD "Dukla" Přerov nad Labem, nicméně tam jsem se špatnou shodou náhod ani nedostavil na pohovor. Bylo to z důvodu, že mi to děda buď zapomněl říct, nebo jsem to možná špatně pochopil a v podvečer jsem nic netuše něco vydatně slavil s kámoši od koní. Ráno jsem pak nebyl schopen jít na ten pohovor, tak mě naši omluvili a já už tam radši nikdy nešel. Brzy potom jsem měl ještě jeden "zoufalý rekord", a to v délce zaměstnání. Nastoupil jsem totiž, opět na základě snahy mojí mamky mi něco najít, ráno v 6 do kanceláře ekonomického úseku jedné výrobní firmy v Lysé, ale tam jsem vydržel jen do polední přestávky. V té jsem opustil podnik s nějakou výmluvou na vrátnici, sedl jsem na kolo a jel opět na moje "známá místa" zjistit, zda můžu něco dělat u koní. Pak jsem do toho podniku zavolal, že  končím ve zkušební době a pracovní smlouvu nachystanou k řešení nepodepíšu. Raději jsem si šel vyčistit hlavu od všedního na čerstvý vzduch v přírodě. Pravda je, že od doby mého odchodu z výzkumného ústavu zemědělského v Praze koncem října 1988, šel můj původní vystudovaný obor zcela na vedlejší kolej. V březnu 1989 jsem na doporučení mého staršího bratrance zkusil tři měsíce práce v kanceláři v Praze 10 Vršovicích u firmy vyrábějící sportovní zařízení v provozech někde na Kladně (do dílen jsem se za celé tři měsíce neměl možnost v pracovní době podívat). Odtamtud jsem odešel koncem zkušební doby a léto 1989 jsem znovu prožil při své tradiční náplni po opuštění stálého zaměstnání. Po několika měsících jsem však z důvodu určité nabídky práce od známých mojí mamky a následného menšího směrování od nich, zkusil koncem léta 1989 jít na pohovor. Po tomto "slyšení" mně následně přijali na úřednickou práci v Praze, v ekonomickém úseku obvodního ústavu národního zdraví Praha 2. Nastoupil jsem tam na pozici vedoucího oddělení operativní evidence. Ani tam to moc dlouho netrvalo, protože brzy po „sametové revoluci“ jsem se začátkem roku 1990 rozhodl ukončit tu sérii mých marných pokusů o uplatnění se v praxi na úrovni mého VŠ vzdělání a ke konci února 1990 jsem z uvedeného zaměstnání odešel. V té době jsem ale měl jen takovou spíš mlhavou vizi začít v něčem pracovat sám na sebe jako osoba samostatně výdělečně činná, takže jsem to předem téměř neměl promyšlené. Tehdy jsem v praxi asi neuměl nic jiného, než činnosti u dostihových koní, řízení aut a k tomu jsem naštěstí měl znalost němčiny, ruštiny a angličtiny. Jít tedy dělat něco odborného nebylo v mém případě vůbec snadné. Zařídil jsem si co nejdřív alespoň v té době univerzální a snadno získatelný živnostenský list s náplní "nákup zboží za účelem dalšího prodeje" a zkoušel následně obchodovat s různými věcmi a rozvážet je. K tomu jsem pomáhal dědovi v jeho dílně s různými opravami jízdních kol a zámečnickými pracemi. Protože jsem neměl moc stabilních zakázek, bylo to občas doslova stylem z měsíce na měsíc. Brzy se mojí náplní v letech 1990 a 1991 staly aktivity v rozsahu již uvedené registrace živnostenského listu, k tomu jsem chodil pravidelně do stájí s dostihovými koňmi. Pro úplnost ještě doplním, že na jaře 1991 mně členové jedné politické strany přemluvili nastoupit do funkce vedoucího odboru na Městském úřadě, kde jsem mimo jiné měl na starosti projednávání přestupků. Tam jsem se brzy dostal do problému, kdy mně lidé s podporou jiné strany obvinili, že jsem dle jejich názoru uložil nízký trest 2 svým známým za jejich přestupky. Než abych tam poslouchal zbytečná obviňování a plácal se v nějakém politickém boji, tak jsem to zabalil sám a odešel. Upřímně, ta agenda v mojí kompetenci mně stejně od začátku nebavila, a tak jsem to s úlevou ukončil a vrátil se rychle k předchozí pracovní náplni s už osvědčeným stylem života. Tímto spíš nechtěným pokusem o zaměstnání skončila definitivně na dalších 17 let moje kariéra zaměstnance v něčem, kde bych využil své znalosti získané na vysoké škole.  V té době jsem totiž definitivně pochopil, že se musím snažit pracovat pokud možno sám na sebe anebo v něčem co mně hodně baví, jinak to asi nebude ideální nikdy. Takto jsem "po revoluci" začal postupně přecházet do již nikdy nekončícího kruhu "devatera řemesel". Důvodem mého osamostatnění byl kromě získání osobní svobody, také samozřejmě prostor na práci s koňmi a větší časová flexibilita různě kombinovat aktivity, navíc občas podle výhodnosti a ročního období. Od začátku roku 1990 jsem tedy dělal výše uvedené, a to pak postupně přešlo v roce 1992 shodou okolností navíc do mého vstupu a pracovní činnosti v obchodní firmě se společníkem z Británie. S ním jsem se seznámil při sledování zahraničních dostihů v tehdejší sázkové kanceláři Fortuny ve Vodičkově ulici "U Nováků". On byl v Čechách (zejména v Praze) poměrně často, jelikož jeho žena pochází z Prahy. Potřeboval tehdy společníka, který by mu pomohl zajistit distribuci zboží z Velké Británie dovezeného do ČR. V této firmě jsem nejvíce dělal řidiče a obchodníka, který nabízel sortiment zboží zákazníkům. Ekonomické věci jsem řešit naštěstí nemusel, protože toto měl společník zařízené a po mně to nechtěl. Časem však tato firma přešla majoritně pod jeho známého a změnil se sortiment, což jsem neměl šanci ovlivnit. Rázem jsem se ocitl v situaci, kdy ten nový jednatel po mně chtěl dělat navíc administrativní a ekonomické věci se zodpovědností za daně, ale za stejné peníze jako jsem měl předtím, když jsem dělal mnohem menší rozsah činností. Do toho se mi samozřejmě nechtělo a po několika týdnech jsem v březnu 1993 raději skončil. Potom již brzy na to následoval můj pobyt ve Velké Británii a Irsku, jako taková kompenzace za předčasný konec ve zmíněné obchodní společnosti. Po návratu zpět jsem se nějaký čas rozkoukával a pak jsem začal pracovat v realitní kanceláři, kterou založila moje mamka v dobách mých rozmanitých činností. Časem jsem k tomu provozoval rovněž finanční poradenství (ale jen ve formě zprostředkování úvěrů, defacto sehnání zákazníka) a při tom všem jsem pořád dělal něco okolo koní, jelikož jsem měl také deset let své vlastní překážkové koně a na sebe registrovanou dostihovou stáj. Podnikatelská činnost mi vyhovovala v mém pracovním životě asi nejvíc, mimo jiné kvůli pocitu svobody a volnosti, ale také možnosti mít čas a finance na aktivity s vlastními koňmi (které jsem měl od roku 1996). V průběhu mého podnikání mi shodou okolností přišly nějaké nabídky z pohledu většiny lidí velmi dobrých zaměstnání. Bohužel nebyly až tak úžasné z mého pohledu, protože by mi to v té době narušilo v zásadě můj již osvědčený způsob života. Například se jednalo o vedení velké část podniku dobrého známého mojí mamky nebo mi můj dávný známý chtěl zařídit práci na ministerstvu zemědělství s náplní řešit vše okolo chovu anglického plnokrevníka a provozu dostihů. Dokonce jsem byl v roce 2002 na pohovorech přímo u ředitele nemocnice Motol a zanedlouho také na výběrovém řízení u státního intervenčního fondu zemědělství. Všechny uvedené nabídky jsem ale nakonec nevyužil, na 2 posledních (tedy nemocnice Motol a ten Státní fond) mně ani nechtěli. Musím konstatovat, že to nevadilo, jelikož jsem v té době docela solidně podnikal. Kromě toho, že mi podnikání tehdy fungovalo docela dobře, tak například u té nabízené práce na ministerstvu byla podmínka nemít na sebe registrované svoje koně a neprovozovat žádnou činnost spojenou s dostihovým sportem. Tehdy jsem ani nechtěl měnit svůj zavedený způsob života, kde jsem byl sám sobě šéfem, za vidinu jiné a z mého pohledu hodně neznámé kariéry. Tušil jsem, že budu muset pravidelně sedět na úřadě v obleku nebo služebně cestovat s jasně vymezeným programem a to by mi kolidovalo s mojí náplní zejména u koní a samozřejmě s mým pocitem volnosti. Někdo se asi podiví, proč jsem na některé pohovory vůbec chodil, ale já jsem to bral jako takové příležitosti pro nezávazné poznání reality pracovního života v prostředích, kde jsem se v té době už dlouho nepohyboval. Když se nad tím zamyslím, asi bych nemalou část výše uvedených možností, do kterých jsem nakonec nešel, v dlouhodobé praxi dělat nechtěl. Moje podnikání na živnostenský list bych sám od sebe určitě nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal do problémů, které začaly vznikat po smrti mamky. V některých ohledech jsem neměl zejména právnické schopnosti mojí mamky, takže jsem musel dodavatelsky řešit veškerý nákladný právní servis, který předtím dělala ona. Z obav, že se mi z toho důvodu můžou postupně snižovat výdělky, jsem nebyl postupně úplně v dobré situaci z hlediska dlouhodobého výhledu do budoucnosti. V této složitější době jsem se bohužel nechal snadněji "zlanařit" do franšízy, kde jsem pochopil za několik týdnů po podpisu obsáhlé a nepřehledné smlouvy, že je pro mně nevýhodná. Stalo se to, že narůstající a předem ne úplně jasně specifikované požadavky té společnosti vůbec nebylo snadné plnit. Snažil jsem se v tom asi 2 měsíce nějak pohybovat, ale nakonec to došlo k odstoupení ze závazného dlouhodobého obchodního vztahu a z toho vyplývajících sankcí. Ke konci roku 2008 jsem tak byl nucen ukončit podnikatelskou činnost a další dva roky jsem to vzhledem ke konkurenční doložce ani nesměl dělat. Tím bylo definitivně ukončeno moje podnikání a jediným nejlepším řešením pro mně v této situaci bylo hledat si co nejrychleji zaměstnání. Po kratší brigádě v roli správce nemovitostí, kde to nebylo časově ani finančně ideální, jsem se na jaře 2009 vrátil skoro po dvaadvaceti letech k tomu, co jsem vystudoval jako hlavní obor a v čem jsem se údajně osvědčil už kdysi po ukončení VŠ, tedy na počátku mojí netradiční pracovní kariéry. 

Plavba ve stylu zdravé ryby v čisté vodě

V období mého podnikání v 90. letech jsem také častěji jezdil do zahraničí, zprvu zejména do oblíbeného Německa. Kromě pravidelných cest tam (převážně za mojí kamarádkou), jsem byl také v Londýně a později ještě delší dobu v různých částech Velké Británie a Irska. Tam jsem byl v podstatě z důvodu iniciativy mého tehdejšího dobrého známého z Lutonu. V té době to byl jeden z mých společníků z obchodní firmy založené v roce 1992. Jeho manželka shodou okolností pocházela z Prahy. Firma fungovala zpočátku dobře, nicméně nakonec jsme z ní po roce odešli oba a já byl v situaci, kdy jsem chtěl tak nějak zkusit zmizet z České republiky. Slovo dalo slovo a můj britský známý mi dal několik tipů na dlouhodobější pracovní pobyty, mj. také v Irsku. To jsem uvítal a po krátkém čase jednání a zařizování jsem vyrazil odtud až k břehům Atlantiku, v západní části Irska. Byl jsem tam dlouhodobě spolu s mojí kamarádkou (z bývalé NDR), kterou jsem přesvědčil k účasti na této zajímavé akci. Byla to výborná možnost cestovat po Velké Británii a Irsku, blíže poznávat různá zajímavá místa a taky některé lidi, zabývající se podobnými činnostmi, které nás bavily. Pobyt na "Ostrovech" byl úžasnou zkušeností také z hlediska proniknutí do tajů tamních překážkových dostihů, protože jsem v Irsku dlouhodoběji pracoval u trenéra dostihových koní. Nebýt rodinných důvodů (zdravotní potíže rodinných příslušníků), asi bych se do Čech už nevracel a zůstal bych v zahraničí. Velmi pravděpodobně však v Německu, protože jsem měl k tomu své logické důvody a navíc jsem Německo dobře znal už od dětství. Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak. Vrátil jsem se a následně jsem se tady musel znovu do některých věcí spíš nutit, než abych je dělal opravdu s chutí a vnitřním zápalem. Posuzovat můj návrat zpět do Čech z hlediska mého následného působení zde je složitější, protože jsem tu v mnohém začal opět jen z nutnosti "plavat" a spíš jsem zkoušel hledat dlouhodobější motivaci, která je pro některé věci zásadní. Zajímavé bylo to, že v zahraničí jsem neměl ve svých pracovních aktivitách potíže, které mně většinou provázely tady. 

Další aktivity pohledem "námořníka v mlze"

V období střední školy jsem nějaký čas přemýšlel o tom, zda bych se mohl časem nějak dostat k práci trenéra dostihových koní. Mimo jiné také kvůli tomu jsem po ukončení gymnázia směřoval na VŠ se zemědělským oborem. Jenže již v průběhu studií jsem zjistil, že bez dostihové a koňařské minulosti mojí rodiny je tato cesta v ČR složitá, protože je to tady spíš okrajový sport s omezenými příležitostmi a menšími finančními zdroji.

Když si svoje počínání přiznám z komplexního pohledu, tak jsem do mého věku 35 let kromě solidních teoretických znalostí ze škol, v praxi uměl dobře řídit auta, zvládat ježdění a práci u koní a k tomu jsem měl schopnost zařídit nebo zprostředkovat různé věci v obchodní sféře. Navíc jsem naštěstí uměl německy, anglicky a taky velmi dobře rusky. Co jsem dělal až dosud, bylo zde již převážně zmíněno. Jen tedy doplním, že v roce 2017 jsem se dostal v mimopracovním čase přes známé shodou okolností k úplně jinému oboru. Následně jsem se v rámci svého volna několik let seznamoval s novou činností, aniž bych nějak plánoval, jak to případně využít v praxi. Mělo to být původně něco jako jedno z občasných odreagování od všední reality běžného života, což vlastně nakonec tak dopadlo. 

moje oblíbené místo v restauraci v Rostocku 

Kam jsem nakonec "doplaval"...?

V podstatě tady v Čechách nikam daleko, jelikož jsem tu od mládí měl pocity, které se dají přirovnat k motoru auta, který je v "nouzovém režimu". Asi jako když ho limituje nějaký skrytý zádrhel, který se složitě hledá a ještě hůře řeší. S výjimkou studia na vysoké škole, kde to bylo převážně velmi pozitivní a občas také zábavné, jsem měl předtím i potom různé problémy, takže nevzpomínám úplně pozitivně na základní školu ani studium gymnázia, natož na své první pokusy o pracovní uplatnění, tedy od ukončení VŠ až do začátku roku 1990. Tehdy jsem došel k závěru, že nechci obětovat své mládí "budování kariéry" v něčem, co mně nebavilo a k tomu žít život nalajnovaný tak, jak ho přijímala většina lidí okolo, protože to tak prostě "má být". Já jsem však ani úplně nevěděl, zda chci něco z toho, co se mi tady nabízelo, takže jsem neměl potřebnou chuť k tomu, abych si stanovil cíle a něco si tady dlouhodobě plánoval. Vím, že jsem měl různé možnosti "dobře se uplatnit", ale šance může být k ničemu, pokud do toho není správná chuť a zápal. Co se týká mého vystudovaného oboru, tak jsem si brzy uvědomil rozdíl mezi komfortem a náplní teoretické výuky na tehdejší vysoké škole zemědělské a velmi náročnou prací v praxi. Postupně jsem tedy raději směřoval k určitému "devateru řemesel", tedy střídání několika činností, které jsem byl schopen zvládat. Kombinace více činností mi ve výsledku vyhovovala nejvíc, protože jsem se tak vyhnul jednotvárnosti pracovního života. Sice jsem si nikde nevybudoval kariéru na nějaké lepší úrovni, ale vyhnul jsem se různým nepříjemným tlakům a vypětí, které to přináší. Mnozí moji kamarádi a spolužáci ze školy jsou asi úspěšní ve svém oboru, ale taky se tomu věnovali nepřetržitě od mládí a z mého pohledu je to připravilo o jiné zajímavé zážitky. Když jsem občas poslouchal jejich životní příběhy, tak jsem jim pak nic nezáviděl. Každý asi máme svoje vnímání životní reality a oni byli většinou už od svého mládí někde celoživotně "usazení" ve smyslu určitého místa a zásadní činnosti. Možná někteří měli štěstí v tom, že se měli kde realizovat a pokračovat tam, kde již žili nebo působili jejich předci, což bohužel nebyl můj případ. Bylo to zejména z důvodů dávných a složitých spoluvlastnických vztahů v místě mého původního bydliště, odkud jsem nakonec úplně odešel v roce 2010 a následně jsem se musel zařídit jinde a jinak. Od dětství (věku 4 let) jsem tam totiž pocitově žil stále v jakémsi "dočasném provizoriu" s myšlenkami, že odtud jednou odejdu a nechtěl jsem se tam tzv. "usazovat". Podmínky mi tam totiž spíš nevyhovovaly, více to nemá smysl popisovat.

Občas se různě setkávám s lidmi, z nichž někteří mají náplň pracovního života takovou, při které sice vydělávají dobré peníze, ale ta činnost je v zásadě nebaví. Touto cestou se mi nechtělo jít, protože to se mi mohlo stát v případě, kdybych překonal nechuť kdysi po škole jít pracovat do nějakého podniku a projít tam počátečními rozpaky a překážkami. Dodnes tuším, že by to v mém případě nedopadlo moc dobře, protože bych se musel roky prokousávat mimo jiné nad účetními doklady do snad časem dosažitelné pozice ekonoma podniku. Věděl jsem, že s těmito činnostmi bych jen z nutnosti „zápasil“ a trápil se v tom, což by nebylo vůbec dobré. V podnikání jako OSVČ to však bylo z mého pohledu lepší, pokud to však fungovalo. Když ale sečtu celé moje působení v pracovní oblasti zde v Čechách, tak mně logicky nečeká ani průměrný důchod. 

K mojí největší zábavě, tedy ke koním, jsem se dostal poprvé někdy v 5-6 letech na statku pána, který bydlel ve stejné ulici jako moji prarodiče. Pod odborným vedením jsem to začal dělat někdy v 5. třídě základky, to už díky tehdejšímu známému mojí mamky. Na začátku jsem se v tom trochu hledal, až postupem času jsem si u toho našel svoji cestu, která později směřovala k dostihovým koním. Měl jsem několik různě intenzivních období, občas proložených několika pauzami, až na jednu výjimku většinou s mými brzkými návraty. U dostihových koní jsem toho prožil poměrně hodně, a to v různých rolích, od pracovního jezdce až po majitele dostihové stáje. Koně jsem měl v součtu všech mých životních období jako jednu ze svých zásadních činností. Byl to pro mně zároveň únik od různých problémů, které mi život občas přinášel, jelikož jsem lecos v běžném životě vnímal jinak, než jak je tomu v Čechách zvykem. Když mi v životě něco ideálně nešlo, často jsem si utíkal od všeho vyčistit hlavu ke koním. Cítil jsem se u nich ukrytý před všedním životem a různými problémy. Tato zábava mi navíc pomáhala přežít to, co mi během života nevyhovovalo, protože jsem v tom získával lepší náladu a pozitivní energii. Do jisté míry kvůli koním jsem taky šel studovat zmíněný zemědělský obor na VŠ. Nakonec jsem však v ČR koně dlouhodobě nedělal jako svoji hlavní pracovní náplň, a tak jsem zde ani naplno nezkusil efektivně využít své (dnes již dávné) zkušenosti ze zahraničí. Pravda je však ta, že třeba na roli trenéra, který by se tím chtěl uživit, jsem si úplně ideálně nevěřil. Možná zbytečně, protože jsem to bez problémů jako hobby převážně zvládal. Více o všem, co jsem v životě konkrétně prožil u koní, je k přečtení zde.

Zemědělství jako obor mého studia vyplynulo z mých aktivit u koní a pak také z nutnosti jít studovat tam, kde jsem měl šanci na přijetí. Na obory s technickým zaměřením jsem nemohl ani pomýšlet zejména kvůli mým středoškolským výsledkům z matematiky, částečně ale také z fyziky a deskriptivní geometrie. Na humanitní obory jsem se nehodil mimo jiné z důvodu, že jsem k tomu neměl jako kluk z malého města (spíš venkova) žádné hlubší předpoklady. Zemědělství mně při studiích bavilo, nejvíc určitě živočišná a rostlinná výroba, trochu také mechanizace (především ježdění traktorem se stroji, méně teorie a fyzika). Při studiích jsem zvládal většinu věcí dobře, ale po dokončení školy jsem v tom začal taktizovat a plavat, protože jsem brzy pochopil, že dlouhodobá práce na venkově na jednom místě, tak nějak spíš neodpovídala mojí povaze. Postupem času jsem tak ztrácel motivaci k tomu, abych chtěl jít pracovat přímo do zemědělské praxe. Zkoušet uplatnit vědomosti z ekonomické části mého vzdělání nedopadlo ideálně už v mém prvním zaměstnání po ukončení školy, jak jsem již popsal. Tomu, že bych se mohl někdy pokoušet uplatnit na vedoucích místech tehdejších podniků, jsem moc nevěřil, možná jsem nikdy takový cíl ani neměl. Musím přiznat, že velkou roli u mně určitě sehrálo to, jak jsem různé činnosti v zemědělské výrobě stále porovnával s prací u koní, která mně vždy bavila mnohem víc, protože to byla zároveň moje největší zábava. Samozřejmě toto srovnávání a následné nastavení priorit v hlavě, nemohlo hrát do mých karet v jiných odvětvích zemědělství, než byl poměrně úzce specializovaný trénink dostihových koní. To však do zemědělství ani moc nepatří, takže jsem se opakovaně ocital z hlediska využití svého vzdělání spíš v problémech. Možná ani nemám ideální manažerské schopnosti, takže by mně práce na vedoucích postech mohla spíš vyčarpávat, než přinášet nějaké dlouhodobé uspokojení. Těžko však říct, co člověk nezkusil, to přesně neví.

Z praktického zemědělství umím posekat louky a sklidit seno (za pomoci kvalitního traktoru, ne nějakého šrotu). Z teorie bych toho měl umět určitě víc. Při ježdění traktorem a podobné činnosti, si dokážu vyčistit hlavu, protože mně to baví. Ze všeho nejvíce mně ve škole zajímala živočišná výroba, zejména související se vším okolo koní. V praxi v zemědělském podniku jsem ŽV později váhal dělat také kvůli tomu, abych nemusel posílat zvířata k zabíjení na jatkách. Nikdy jsem totiž nezabil ani slepici, takže těžko bych mohl být přímo zootechnik v chovech zvířat na výkrm a produkci masa. S mírnou nadsázkou tuto úvahu ukončím tím, že také v mém vysněném životě námořníka (neboli "morjaka"), bych snad možná jen v nouzi zvládnul zpracování případného rybího úlovku.

Jisté je, že jsem od dětství často žil svými představami, ve kterých jsem neměl ani vůbec jasno, zda bych chtěl zůstat celý život v Čechách. Jak jsem již zmínil, tak od konce základní školy (1978) jsem udržoval dlouhodobé kontakty s kamarádkou z letního tábora v NDR a dokonce jsem dlouho vážně uvažoval, že se tam jednou natrvalo odtud odstěhuji, budu nejlépe někde na pobřeží Baltu a najdu si tam nějaké zajímavé uplatnění. Mojí konkrétní představou byla práce na tamní železnici, v přístavu nebo přímo na lodi (trajektu). Vůbec jsem třeba nepřemýšlel o tom, že bych tam někdy chtěl pracovat v zemědělství. Moje sny se tedy celkově ubíraly jinam, než mi osud později dopřál, případně jak si můj život představovali moji rodiče a co by očekávala většina lidí z mého okolí.

To, že jsem popis svého života jako určitou nadsázku umístil do námořnického prostředí, není úplná náhoda. Od dětství mně totiž lákalo moře, lodě, přístavy, trajekty, železnice a život u Baltu v dávné NDR, kde mně toto vše poprvé inspirovalo. Když mám volno, tak si občas rád zajedu "vyčistit hlavu" tam, kde se cítím nejvíc v pohodě, což je nejčastěji ve městech jako je Rostock, Warnemünde, Stralsund, Lübeck, Wismar nebo v posledních letech také Hamburg. Prostě mně to tam táhne dodnes. Je možné, že se občas někomu z nás nepodaří mít život úplně podle svých dávných představ. Někdo se s tím srovná a přijme to nabízené, jiný před tím opakovaně utíká, jakmile mu to čas a situace dovolí. Některé věci jsou prostě složité a pocitům se poroučet moc dobře nedá. Na závěr mně napadá myšlenka, že svobodu někdo může mít v sedle koní nebo třeba za volantem automobilů, což jsem vyzkoušel a je to dobré. Ta úplná a opravdová svoboda může být ale asi jen na moři, nejlépe v jachtě při plavbě bez velkých omezení. Možná mám ve svém jádru blíž k životu námořníka než k tomu, co mi osud dopřál převážný čas prožít. Naštěstí ale tím, že si umím udělat život aspoň trochu pestrý, jsem si to snad částečně vynahradil v jiných směrech. Co se týká náplně práce, tak zcela jistě už vím, že bych žádnou jednotlivou činnost nevydržel naplno dělat jako tu jednu jedinou, po celý život. Střídat jsem činnosti aspoň trochu musel, protože jinak by mě to unavilo a neměl bych k tomu ten správný zápal. Devatero řemesel a kombinace více náplní je tak pro mně ideální řešení. Už od dětství jsem snil o práci v bývalé NDR, nejlépe u Baltu, nejspíš na tamní železnici nebo v přístavu. S tím, co mi ve skutečnosti nadělil osud tady v Čechách (příležitosti, podmínky, možnosti, zaměření...), jsem se spíš musel nějak poprat, než aby to bylo z mojí strany prvotně nějak moc vysněné. Zvládám sice poměrně hodně věcí, ale za odborníka sám sebe úplně nepovažuji asi v ničem. Vyzkoušel jsem v životě hodně věcí, potřeboval jsem vždy spíš střídat více různých zájmů, jinak mi hrozila nuda, stereotyp a útlum. Nejvíc mně to lákalo k outdoorovým aktivitám, ježdění na koni, na kole, běhání, výlety do různých míst autem. Nejsem úplně společenský typ člověka, takže než bych šel někam do kina, divadla, na koncert nebo do lepší restaurace, raději čas strávím u svých zábav nebo sportu, nikoliv však kolektivním. Pokud to jde, tak se spíš vyhýbám akcím s větším počtem lidí. Například na diskotéce jsem byl za celý život tak třikrát a nikdy jsem tam nevydržel až do konce a taneční jsem spíš přežil než abych si je užil. Dodnes se chodím odreagovávat od všedního života tak, jak jsem byl zvyklý odjakživa, což znamená spíš do klidu bez většího počtu lidí, kde si dělám něco po svém. Nejraději že všeho však odjíždím do mých dávných oblíbených míst v Německu. V životě jsem se možná netrefil do ideální náplně života, protože jsem se nestal námořníkem nebo aspoň železničářem v Rostocku u Baltu, a tak jsem zároveň minul to pro mně optimální místo k žití. Je ale těžké posuzovat zpětně co by jak bývalo bylo. Hlavně zdraví a dobrá nálada k běžnému životu, víc už nemá smysl řešit.