Můj život u koní
Jak jsem se dostal ke koním a dostihům
Můj život u koní
Ke koním jsem se dostal kromě mého počátečního zájmu v dětství spíš náhodou a asi rovněž z důvodu, že jsem od narození žil v Lysé nad Labem, malém městě asi 30 km na východ od Prahy. Toto město je známé kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo tam byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů Paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. V Lysé nad Labem byl odjakživa a je dodnes velký počet koní, zejména těch dostihových. Já jsem se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. V přímém sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil větší část raného dětství, byl jednak bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním, na konci ulice pak byla soukromá usedlost rodiny Lapešových, ke kterým jsem chodil asi od 5 do 10 let ke zvířatům. Ti měli kromě koní ještě ovce, kozy, prasata, dokonce býka a samozřejmě drobná zvířata (psa, kočky, slepice, krůty apod.). V těchto místech jsem začal chodit zejména ke koním (převážně tažným, na kterých jsem často jezdil bez sedla), nicméně organizovaně a pod odborným vedením k tomu došlo až později a jinde, ikdyž ve stejné ulici. Bylo to konkrétně do již zmíněného jezdeckého oddílu v sousedství domku babičky a dědy, kam mně v mých skoro 11 letech věku přivedl jeden známý mojí mamky. Byl to pan Kůrka a patřil mezi velmi zkušené jezdce a zároveň byl tehdejším šéfem zmíněného jezdeckého oddílu. Začal jsem tam jezdit na koních zpočátku pod jeho vedením, a to bylo dobré. Byla to celkově pozitivní změna, protože do té doby jsem se v žádných jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu k naplnění mých očekávání něco chybělo. V dobách mého dětství jsem měl občas potíže se svým okolím nebo náplní činnosti, jako například v šachovém klubu, kde mě to vyloženě nebavilo a podle toho to dopadlo. Tam byla moje činnost ukončena asi po půl roce ze strany vedení klubu, po domluvě s mými rodiči. Měl jsem problém si zvykat na určité typy spíš intelektuálů a celkově jsem k tomu neměl ideální přístup (v žebříčku klubu jsem býval tak 19.-20. z 20). Nebavilo mně chodit každou neděli dopoledne někam, kde mi to nešlo a kde bylo z mého pohledu moc lidí, sedících jen potichu u stolu nad hrou, u které je navíc potřeba pokora a trpělivost. Raději jsem se v té době spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodit organizovaně do uzavřené společnosti intelektuálů. Už tehdy jsem měl blíž k takovým těm řekněme "stájovým nadšencům", kteří se občas vyjadřují jadrněji a hlučněji, než aby mně přitahoval přemýšlivý život převážně vysokoškolsky vzdělaných lidí a jejich potomků. Moje mamka by mně mezi nimi viděla ráda, ale mně to tam nevyhovovalo. To jsem se raději s oblibou pohyboval třeba jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo občas sám a stále vymýšlel nějaké věci, které měly i určitá rizika. Například jsem dokázal svépomocí vyrábět z čajníků, vyřazených tlakových hrnců, součástek ze stavebnic Merkur a některých pokladů z dědovy dílny, primitivní parní stroje, které jsem plánoval využít ke stavbě zmenšeného modelu lokomotivy k provozu na zahradě. K tomuto jsem měl docela dobré zázemí, jelikož můj děda měl zámečnickou dílnu s opravnou kol a motocyklů, kam jsem rád taky občas chodil. Byl jsem tedy rovněž technicky zaměřený, což se v mém životě později také projevilo, zejména v praktickém životě.
Vraťme se ale zpět k původnímu tématu, tedy o koních v mém životě. Já jsem vyloženě z koňařské rodiny nebyl a možná jsem k ježdění na koních neměl ani bůhvíjaký talent. Moje první ježdění na jízdárně taky skončilo mým brzkým pádem do písku, pamatuji si dodnes jak jsem si chtěl svévolně zkusit něco navíc a nezvládl jsem "vysedět" menší skok. Kupodivu mně ten nezdar nijak neodradil, jako tomu bylo u mnoha jiných činností, které mně asi tolik nebavily. Brzy jsem se v tom našel a chodil jsem na tréninky pravidelně a bez nějakých tlaků nebo stresů, což bylo při mojí povaze velmi důležité. Základní jezdecký výcvik jsem u mého prvního trenéra absolvoval bez problémů a měl jsem tak šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. V přípravě na ně jsem brzy přešel pod novou trenérku, takovou energickou, schopnou a akční Paní. Vzpomínám si, že některým lidem začal její styl vadit a časem postupně odcházeli jinam. Já jsem tam ale zůstal a "pod Paní" jsem to zvládal dál, bez zásadních problémů, téměř v pohodě. Byl jsem na podobný styl zvyklý asi z domova, protože moje mamka byla rovněž energická a akční. Mezi lidmi, kteří tam přestali chodit, byl také můj dobrý kamarád. Já jsem tam ale zůstal a dál se pokoušel co nejlépe připravit na parkurové závody obtížnosti Z. Nebylo to pro mně úplně "easy", protože asi nejsem v některých činnostech vydrilovaný perfekcionista s chladnou hlavou. V průběhu dalšího období jsem se postupně zúčastnil několika soutěžních parkurů, bohužel to nebývalo úplně bez chyb a tak výsledky stačily na umístění zpravidla okolo 8.-10. místa z 15-20 startujících. Jednou jsem byl s koněm, který mi patrně vyhovoval víc, na docela nadějném 4. místě, což bylo bohužel v této disciplíně již natrvalo moje maximum. Paní trenérka mně za takové výsledky nechválila, čekala určitě víc a já jsem si to uvědomoval. Pamatuji si, jak mi říkala, že se na koních víc "vozím", než abych opravdu jezdil. V praxi to znamenalo, že aktivně koním moc do jejich projevu spíš moc nezasahuji. Než abych opravdu koním něco "diktoval", tak jsem často víc spoléhal na jejich schopnosti. V tom měla paní trenérka asi pravdu, protože také později u dostihových koní jsem měl tendenci chtít ty z mého pohledu předvídatelněji jezditelné. Nejradši jsem v tomto ohledu měl a vlastně dodnes mám v oblibě především zkušenější valachy a hřebce, s nějakou pozitivní minulostí z překážkových dostihů. Do mladých začátečníků nebo koní, kteří mají z mého pohledu komplikovanější počínání, jsem se z vlastní iniciativy většinou moc nehrnul. Prostě mám radši takové koně, se kterými bych nemusel vše drilovat od nuly, navíc s nejistým výsledkem dlouhodobého snažení. S koněm se buď "nějak dohodnu" nebo pokud opakovaně ne, tak to nehrotím a nelámu přes koleno, jelikož by to oboustranně stejně asi bylo k ničemu. Odjakživa mi vyhovuje víc, když si kůň třeba "zatáhne", ale přitom se na něho dá spolehnout. Měl jsem ještě takovou zajímavou vlastnost, kdy jsem často dokázal vidět svět jakoby očima koně. To mi pomáhalo k předcházení krizových situací, což byla moje výhoda. Když se ale vrátím zpět do dob mého působení v jezdeckém oddílu, tak se tehdy v soutěžích postupně začalo více než mně, dařit synovi té paní trenérky a pak ještě jednomu opravdu nadějnému kolegovi s talentem. Tímto pak moje účasti na soutěžích byly čím dál méně časté. Nevím zda z toho důvodu (asi ano), jsem časem přestal chodit na tréninky pravidelně, až to došlo tzv. "do ztracena", tedy k uzavření mojí kariéry parkurového jezdce. Na Paní trenérku si ale nijak nestěžuji a uznávám, že mi to technicky občas nešlo úplně optimálně a dopouštěl jsem se chyb. Největší slabiny jsem měl především v odhadu počtu cvalových skoků při nájezdech na překážky, což mívalo za následek zbytečné trestné body.
Po tomto mém prvním přerušení činnosti u koní jsem začal směřovat "do mých starých kolejí", tedy k počínání kluka, který má spíš více různých zájmů, počínaje činností okolo techniky a konče občasným dobrodružstvím v našem malém městě. Hlavně jsem se ale pravidelně a dlouhodobě těšil, až zase pojedeme v srpnu k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života asi ten opravdový vrchol celého roku z hlediska zajímavých a lákavých zážitků. Bývalo to vždy moje vysvobození od všedního života na malém městě, navíc s neustálým dojížděním do školy jinam, což jsem od dětství nesnášel moc ideálně. Vzpomínám si, jak jsem v určitém mezidobí pokusů o zájmovou činnost musel brzy skončit také v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Údajně jsem byl z pohledu dospělých členů klubu také složitěji motivovatelný a vymýšlel jsem občas nějaké akce, které moc nesouvisely s tamní činností. V té době jsem častěji chodil taky do dílny k dědovi, který přes vyšší věk stále provozoval zámečnictví a opravnu jízdních kol. Tam jsem měl možnost se od něho alespoň něco naučit, protože on byl zručný a uznávaný. Přibližně půl roku po mém odchodu od parkurových koní jsem před koncem letních prázdnin roku 1978, těsně před nástupem na gymnázium, potkal opět mého kamaráda. Byl to ten, který předtím chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já, odkud jsem ho tedy i znal. Dali jsme se do řeči a on mi říkal (už poněkolikáté), abych to šel zkusit k dostihovým koním, kam v té době již více než rok a půl chodil. Možnosti působení u dostihových koní byly totiž tehdy v Lysé na více místech, nejen na již v úvodu zmíněném závodišti u profesionálních trenérů. Po návrhu mého kamaráda jsem se měl jít podívat do menší amatérské stáje na východním konci Lysé nad Labem, směrem na Nymburk. Bylo to na opačné straně města, než bylo dostihové závodiště. Mně se tam zpočátku spíš nechtělo, protože jsem měl v té době jiné zájmy, než se vracet ke koním a k tomu ještě do pro mně neznámého prostředí. Je potřeba zmínit i to, že těsně před setkáním s tím kamarádem a nabídkou od něj, jsem se vrátil z letního tábora ve východním Německu. Tam se mi moc líbilo a navíc jsem se při různých aktivitách více seznámil s kamarádkou žijící v tehdejším NDR. V hlavě jsem tak v té době měl jiné myšlenky, než jak znovu začínat chodit pravidelně opět ke koním. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a přišel na nezávaznou prohlídku zmíněné stáje. Bylo tam tehdy asi 10 koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli asi tak 4 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a pak 3 zbývající mladší koně do rovinových dostihů. Ti byli z jiného podniku a chodil se jim věnovat jiný trenér, který v té době dělal jako hlavní zaměstnání ošetřovatele a jezdce na závodišti v Lysé.
Nové působiště bylo pro mně něčím úplně jiným než byla jízdárna jezdeckého oddílu a zdálo se, že to bylo v mých očích o něco lepší. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo také na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Prostředí se dá popsat tak, že to byla lokalita na východním okraji města, kde jsem mohl jezdit na koni po louce, která vedla souběžně se silnicí ke zmíněnému Stratovu (ta pak vedla dál přes Kostomlaty do Nymburka). Byl jsem tam veden k tomu, pokud možno z koní nepadat a když už se to stane tak koně nepustit, aby neutekl. Mělo to důvody zejména v tom, že z jedné strany louky byla poměrně frekventovaná silnice a z druhé ve větší vzdálenosti, hlavní železniční trať do Nymburka a Kolína. Tehdy jsem se rozhodl, že to tam zkusím a uvidí se, co bude nebo nebude dál. V začátcích mi vše připadalo převážně pozitivní, ale ta stáj měla také některé slabší stránky, protože už tehdy vše u dostihových koní záviselo na penězích, ikdyž v té době z rozpočtů výhradně státních podniků. Následky omezeného rozpočtu a jejich vliv na podmínky a výsledky, se ukázaly až později v průběhu mého působení, kdy jsem si to začal uvědomovat. Nebyla tam totiž pro mně jiná perspektiva, než se scházet u koní s kamarády či známými a jezdit v tréninku, nejčastěji na již zmíněné louce mezi Lysou a Stratovem, výjimečně na protější straně směrem k Milovicím. O víkendech se často jezdilo přímo na koních přes celé město trénovat na místní závodiště. Jedině tam se dalo skákat přes regulérní překážky, které byly součástí dostihů steeplechase, pořádaných v Lysé nad Labem. Koně, kteří byli v té naší stáji k dispozici pro občasnou účast v dostizích (s výjimkou velmi dobrého steeplera Dolara) byli spíš svérázní, než aby měli dobrou výkonnost (vzpomínám si zejména na Daktariho, který byl z nich nejsvéhlavější, pak Důvěru, Dyanita a Drakénu). Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal výhradně po práci, byl v hlavním zaměstnání opravář zemědělských strojů. V omezených podmínkách, bez větších vynaložených financí ze strany podniku, to ani nešlo tehdy dělat na úplně profesionální úrovni. Ten pán měl denně po svém hlavním zaměstnání (tj. až cca od půl čtvrté odpoledne) na starosti v průměru 6 koní a záviselo to hodně na tom, kdy a kdo z nás ostatních, mu v tom pomůžeme. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až později. Moje působení v této dostihové stáji jsem měl první roky tam více "na pohodu", než s nějakými jasnými ambicemi a cíli. Není tedy v žádném případě mým záměrem kritizovat působiště, kam jsem se několik let spíš chodil odreagovávat od studia na střední škole, než aby to směřovalo k předem stanoveným cílům. Určitě jsem měl rezervy především ve svém přístupu a občas jsem si více všímal zábavy, než abych se zabýval svými ambicemi. V té době jsem často přicházel do stáje o něco později, než bych ve skutečnosti dokázal stihnout, což mělo své důvody. Jednak to bylo proto, že jsem si chtěl nejdřív popovídat ve městě s mojí "oblíbenou kamarádkou" a další nemalý důvod byl ten, že jsem se tím vyhnul "prvnímu lotu" (skupině trénujících koní), ve kterém pravidelně chodili trénovat mladí a nezkušení koně, kteří mi nikdy pocitově na ježdění moc nevyhovovali. K tomu dodám, že dodnes mám nejradši zkušené překážkové koně, kteří mají již zvládnuté základy přípravy z předchozích působení u profesionálních trenérů.
Můj přístup jsem tehdy začal brát vážněji až po důraznější (ultimativní) domluvě od šéfa stáje, asi tak od jara roku 1981, tedy ve věku 16-17 let. Překážkoví koně, které si z té zmíněné stáje pamatuji, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel většina z nich se nijak úspěšně v dostizích neuplatnila. Vyjet s nimi někam závodit se tak z dnešního pohledu blížilo fiasku. Například si vzpomínám, jak již zmíněný Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel také před dostihem, dokázal třeba desetkrát postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil). V dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic a stalo se, že třeba ani neodstartoval. Celou stáj vedl pan Miloslav Plaček, který tam měl jen jednoho opravdu velmi dobrého koně. Tím byl Dolar, kterého logicky jezdil výhradně pan Plaček, protože si ho sám chystal s cílem zúčastnit se Velké pardubické, což se mu také v roce 1981 podařilo (o tom více zde). Zajímavé je to, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době už však byl několik let trénován legendárním trenérem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na úspěchy Valencia nebyl asi žádný. Myslím si, že kdyby zůstal tehdy natrvalo u nás, byl by z něj sotva trojkový kůň a nikoli slavná hvězda. Jsem soudný a nerad věci přibarvuji, natož abych se zabýval rozjímáním na téma "coby, kdyby...". Pochopil jsem už tehdy, že jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních, byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru Paní Evy Palyzové. Když jsem si toto dostatečně uvědomil, tak jsem působení v té původní malé stáji utlumil, zmizel jsem odtamtud (opět "do ztracena") a následně jsem se pak začal objevovat tam, kde to z mého pohledu mělo větší perspektivu a smysl. Přemýšlel jsem o plánech, jak to budu všechno dál dělat, aby se mi podařilo zlepšovat se a mít jako cíl i nějaké výsledky. To se však brzy situačně vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na VŠ v Praze a já pak přestal mít na koně dostatek času. Rozhodně to ale bylo lepší, než jít na dva roky na vojnu. Zprvu jsem chtěl chodit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo s rozvrhem předmětů VŠ v Praze. Od zahájení studia na VŠ již letní praxí v srpnu roku 1982 jsem pak měl čas už jen o víkendech, což byl z hlediska mého působení u koní útlum. V moji aktivní činnosti u koní nastal tedy velmi "úsporný režim", a ten se protáhl skoro až na rok a půl. V té době jsem chodil ke koním jen o víkendech v Lysé a občas se podívat na dostihy. Tenkrát jsem ve všedních dnech potřeboval mít čas hlavně na školu, abych měl dobré studijní výsledky a tedy v tom zásadním klid. Ve škole se mi naštěstí dařilo, takže časem se mi opět mohly otevírat další možnosti i v mimoškolní činnosti.
Co se týká pokračování větších aktivit u dostihových koní, to přišlo až později a jinde, úplnou shodou okolností. Bylo to směrem, který jsem vůbec neměl v plánu. Došlo k tomu ve druháku VŠ, konkrétně v únoru 1984. To jsem v té době již nějaký čas chodil na kafe nebo víno popovídat s jednou o několik let starší kamarádkou z prostředí dostihů, shodou okolností to byla sestra jedné v té době úspěšné žokejky. Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych s ní chodil do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam nechtělo, plánoval jsem pokračovat u Paní Palyzové v Lysé, kde jsem vše už za ty roky dobře znal. Došlo však k tomu, že kvůli té kámošce jsem se nakonec rozhodl to do Chuchle jít zkusit. Můj začátek tam ale nebyl úplně ideální, v podstatě jsem to ale předem tušil. Trenér mi vytýkal, že při ježdění dobře neodhaduji tempo, což byla z jeho pohledu jedna ze zásadních věcí. Já jsem nikdy nebyl specialista na rovinové dostihy (měl jsem vyšší váhu), ale musel jsem uznat jeho připomínky a snažil jsem se to zlepšit. Nakonec se mi docela podařilo moje nedostatky s jeho pomocí vyřešit. Dodnes si cením všechny rady a taky možnost vidět ho při ježdění, protože on byl mistr taktiky a jeden z nejlepších žokejů historie českých dostihů. Po nějakém čase jsem si uvědomil, že moje působení ve stáji s koňmi výhradně do rovinových dostihů, nemá pro mně velkou perspektivu a rozhodl jsem se tam skončit. Nakonec jsem po několika diskuzích s trenérem z této "štace" po cca 3-4 měsících z vlastní vůle odešel. Přiznám, že to mělo důvod i v tom, že tehdy jsem se občas napil, ikdyž vždy mimo stáj a nikdy ne přímo u koní, kde se trénovalo. Důvody mého pití byly asi jako u většiny mých tehdejších vrstevníků, trenér to však viděl více dramaticky. S odstupem času jsem si uvědomil, že měl do jisté míry pravdu. Tenkrát jsem chtěl ve Velké Chuchli úplně skončit a jít zpět do Lysé k překážkovým koním, kde jsem to dobře znal. Můj plánovaný odchod z Chuchle ale nakonec dopadl jinak, protože když jsem si byl poslední den vzít svoje věci na ježdění, shodou okolností mně docela překvapivě oslovili dva trenéři a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili moje rozhodnutí se na působení v Chuchli úplně vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem dlouhodobě zakotvil v jedné stáji, kde jsem našel solidní uplatnění. Pokračoval jsem tedy dál ve Velké Chuchli u jiného trenéra a postupem času jsem občas jako výpomoc působil i v dalších stájích, když to bylo potřeba. Obětoval jsem tomu docela dost času, jelikož při dojíždění z Lysé nad Labem jsem musel několikrát týdně vstávat ve 4 hodiny ráno, abych byl v Chuchli ve stáji v půl sedmé připraven k práci a tréninku. V poledne jsem pak skončil a rychle se přesunul do školy, kde jsem byl často až do pozdního večera. Nahrazoval jsem si totiž dopolední hodiny cvičení, kdy jsem býval u koní, s jinými studijními skupinami odpoledne a večer. Nelituji toho, protože jsem postupem času tehdy při působení v Chuchli a v Lysé, měl možnost vidět práci těch nejlepších trenérů v profesionálním prostředí tehdejší doby. Po revoluci jsem pak od roku 1990 pokračoval v působení v Chuchli, ale časem opět taky v Lysé nad Labem, kde v tréninkovém centru u místního závodiště dlouhodobě byli mj. dva opravdu špičkoví trenéři, Paní Eva Palyzová a pan František Vítek. Zážitků u dostihových koní jsem měl zejména od roku 1984 až do roku 1992 plno a byly to pro mně v tomto ohledu spíš dobré časy. O tom ale kdyžtak někdy jindy, zabralo by to tu hodně místa.
Po revoluci jsem pak od roku 1990 musel vše skloubit se svými pokusy o podnikání. Je potřeba si uvědomit to, že do roku 1989 měl zdejší systém dostihového provozu jasný řád, který měl své výhody a nevýhody. Pro člověka třeba jako jsem byl já, který chtěl převážně jen jezdit, to bylo tehdy před "sametovou revolucí" v jistých ohledech příznivější než později, kdy se brzy rovněž ke koním dostal tržní mechanismus. Soukromí majitelé koní totiž logicky po vstupu do tohoto sportu více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře k možnostem zkusit působit v zahraničí. Já jsem od roku 1990 začal různě zkoušet podnikat a koně jsem s tím musel nějak sladit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Od té doby jsem začal více sledovat dostihy v zemích s vyšší úrovni dostihového sportu než tady v Čechách, tedy převážně v Irsku a Británii, časem také ve Francii. V dostihovém provozu u koní jsem měl také já možnost vidět něco v zahraničí. Konkrétně jsem se dostal do Velké Británie a Irska, kde to je z pohledu koní a dostihů úplně jinde, než si tady mnozí vůbec dovedou představit. V Irsku se mi dokonce poštěstilo působit ve firmě dostihového trenéra. Když jsem se později vrátil sem, tak jsem zde cítil velký rozdíl mezi tím, co jsem viděl v zahraničí a obecně realitou tady. Z těchto důvodů jsem se pak v ČR dlouho neplánoval do ničeho naplno pouštět. Spíš jsem přemýšlel, jak po vyřešení všeho tady odejdu nejlépe natrvalo do Německa. Tam však asi ne ke koním, protože mně tam lákaly jiné výzvy. Jenže tady v Čechách jsem jako hlavní prioritu jsem v té době měl důležité rodinné záležitosti spojené se zdravím rodičů a mým "záskokem" v podnikání mojí mamky. Na koně jsem v takové situaci neměl dostatek času ani energie, takže jsem měl v tomto dočasný útlum. Občas jsem se šel jen podívat na závodiště v Lysé za účelem odreagování se od všedních životních potíží tak, jak jsem byl ve svém životě už v minulosti zvyklý. Takto zaběhnutý styl života se neplánovaně změnil v červnu roku 1996, kdy jsem se zcela náhodně rozhodl jet na výlet, a to na dostihy v Hluboké nad Vltavou. Tam jsem samozřejmě potkal také lidí od koní, které jsem dobře znal z minulosti. Mimo jiné i v té době začínající trenérku paní Martinu Růžičkovou. Jde o tu, která později startovala v sedle několika koní ve Velké pardubické (v roce 2014 ji dokončila s Rubínem) a dnes je již velmi známou a úspěšnou trenérkou mj. se 2 vítězstvími ve Velké pardubické (v roce 2016 Charme Look a v r. 2024 Sexy Lord). Více o paní trenérce je níže *). Ta mně tehdy po skončení dostihů pozvala, abych se stavil u nich ve stáji nedaleko Prahy. Tam jsem se velmi brzy dostal ke sponzorování dostihového koně a zanedlouho v červenci 1996 jsem se stal i majitelem vlastního koně. Období jak pod zmíněnou Paní trenérkou tak i později po mém přesunu blíže k mému tehdejšímu bydlišti v Lysé, bylo převážně dobré a téměř vše mi něco pozitivního dalo. Do provozu mojí dostihové stáje jsem roky investoval nemalou část vydělaných peněz z podnikání. U koní vše vyžaduje nemalé finance a k tomu je navíc hodně starostí a velké množství vynaloženého času. V průběhu těch 10 let jsem kromě svého koně měl občas ještě nějaké další, převážně od mých známých. Někteří z těch koní běhali v průběhu několika sezón za moji stáj, tedy v mých barvách, někteří na registrace svých majitelů. V tom desetiletém období jsme měli několik vítězství a umístění, mj. v Pardubicích, Benešově, Hluboké nad Vltavou, Lysé nad Labem, Karlových Varech, Kolesách a taky na tehdy novém závodišti v Mostě. Bylo to celkově docela dobré období, ikdyž občas spojené s větším psychickým vypětím, než když jsem předtím jen chodil do stájí jezdit "firemní" koně pro jiné a starat se o ně. V této věci musím taky připomenout, že bez vydatné pomoci nadšenců z mého okolí, zejména kamarádek se zkušenostmi s prací u koní, bych to tehdy sám určitě nedokázal při mém podnikání 10 let zvládat. Ta doba v roli majitele mi však dala další cenné zkušenosti a nový pohled, který bych jinak neměl. Mimo jiné jsem například měl v sezóně 1998 svého koně v tréninku u pana Josefa Váni (8 násobného vítěze Velké pardubické), kterého jsem tak měl šanci více poznat a vidět ho při práci v tréninku v jeho na poměry ČR již tehdy rozsáhlém tréninkovém centru. Jeho systém byl už v té době na úrovni standardu těch lepších trenérů ve vyspělých dostihových zemích. Byla to v každém případě výborná zkušenost a škoda jen, že jsem se tam měl možnost dostat až v mých třiatřiceti letech. Nakonec jsem tam závěrem sezóny 1998 skončil z důvodu, že můj kůň nebyl svou svéráznou povahou vhodný pro tamní tréninkové centrum. Následně se mi nepodařilo rychle najít adekvátní náhradu, jelikož z plánovaného pořízení jiného koně tenkrát vlivem prodávajících na poslední chvíli sešlo. Od roku 1999 jsem potom pokračoval dál převážně opět tak, že jsem si většinu věcí okolo koní zajišťoval sám, nejčastěji s pomocí kamarádek okolo. Vše šlo relativně dobře, až se mi stal na jaře roku 2006, po deseti letech v roli majitele, první opravdu větší problém. Bylo to s jedním známým, který neměl vůbec nic společného s komunitou lidí od dostihů (bratr mého dávného spolužáka ze ZŠ). Ten dotyčný mně bohužel doslova podvodem připravil o toho mého prvního koně, v té době již vyřazeného z dostihového provozu. Přestal jsem pak mít chuť dále vše provozovat a tak jsem u koní v tom roce 2006 po mnoha letech v podstatě úplně skončil.
Moje následná pauza po skončení v roce 2006 trvala až do roku 2021, protože od jara 2006 do začátku roku 2021 jsem se skoro 15 let chodil jen občas podívat na dostihy nebo se tu a tam svézt u známých při tréninku dostihových koní. Koncem 2020 mně však lidi z mého okolí přesvědčili k určitému návratu. Detailně toto popisovat nyní nebudu, jelikož vše se má hodnotit nejlépe s určitým odstupem a nadhledem a ne v průběhu. Působení v této oblasti a vše další tak ukáže jen čas, takže kdo je do všeho více zasvěcený, možná moje projekty pozná a může je průběžně sledovat. Ještě je potřeba zmínit, že postupně došlo v dostizích nejen v ČR k takovému trendu, kdy práci u koní včetně ježdění dostihů dělají stále více ženy. Výhodu to má v tom, že kromě citu pro koně mívají také mnohem větší zápal a zájem tuto fyzicky docela náročnou činnost provozovat. Muži jakoby o toto postupně ztrácejí zájem a je to vidět jak ve skladbě personálu stájí, tak na startovních listinách dostihů. Ženám v sedle patří velký obdiv a uznání a je možné, že se tímto směrem bude dostihový sport čím dál více ubírat.
Koním jsem v životě obětoval čas a peníze, nicméně není na místě toho litovat a přemýšlet, co se dalo udělat jinak. Přestože mám také jiné zájmy (cesty k moři, aktivní zájem o železnici, apod.), stále dění zejména okolo dostihů sleduji. Co se týká například Velké pardubické, tak v tom narozdíl od mnoha lidí zde, nejsem ten srdcař a český patriot. V roce 2025 se mi však konečně splnilo jedno moje dávné přání, a tím bylo konečně vítězství koně přímo z Irska, první v historii tohoto dostihu. Irům jsem v říjnu 2025 fandil mimo jiné také proto, jak se na těžký a pro ně nevyzkoušený dostih připravili mimo jejich hlavní sezónu. Mám z jejich vítězství radost a možná to ukazuje také na skutečnost, jak ten život zde stále vnímám s určitým nadhledem. Naštěstí mně koně baví stále, takže to je v zásadě jinak vše OK.
*)
