Bývalá NDR je stále ve stínu "západní" části Německa
Bohužel integrace východních a západních směrů ani v Evropě nefunguje ideálně. příkladem je Německo, kde je to dodnes do jisté míry jako Východ proti Západu. Nejenže v bývalé NDR dominuje ve volebních výsledcích AfD, v západní části pak tradičně CDU/CSU. Po volbách 2025 by pravděpodobně na území východní části Německa vznikl stát velmi odlišný od toho západního. Rozdíly v politických postojích jsou propastné, a to i 35 let po sjednocení a potom, co západ vydal na podporu chudších sousedů z východu v přepočtu přes 50 bilionů korun, tzn. každý rok putoval na východ téměř celý jeden státní rozpočet ČR. Kde se stala chyba? Pravděpodobně ji však udělali především politici ze "Západu".
Říká se tomu sjednocení, ale bylo to spíš připojení východního Německa za podmínek Západu. Pro řadu východních Němců to znamenalo obětovat podstatnou část toho, co tam bylo vybudováno za desítky let jejich života.
Typický příběh vyprávějí napůl vybydlené tovární haly v Eisenachu, místa, kde vznikal luxus po východoněmecku - automobily Wartburg. Pokus přejít do světa svobodného trhu tak, jak se to povedlo třeba mladoboleslavské Škodovce, rychle ztroskotal. Ještě v říjnu 1990 tu „kancléř sjednotitel“ Helmut Kohl otevíral montážní linku, do které investovala automobilka Opel. Už o pět měsíců později ale vyjel z továrny poslední vůz. Podobně jako celá řada východoněmeckých podniků, neodolal ani Eisenach dobře míněnému šoku - měnové reformě.
Byl to právě Helmut Kohl, kdo před volbami v roce 1990 podlehl politickému tlaku a spustil výměnu východoněmeckých marek za západoněmecké v kurzu 2:1. Ten naprosto neodpovídal výkonnosti východoněmecké ekonomiky. Výsledek? Východní Němci zažili příliv peněz, za které si mohli koupit vytoužené západní zboží. Zájem o tradiční bakelitová auta a další produkty místní ekonomiky se propadl téměř na nulu. Továrny začaly zavírat.
Privatizace probíhala velmi dravě, většinou do rukou bohatých západoněmeckých firem. Ty si zpravidla vyzobaly z východoněmeckého průmyslu pár životaschopných rozinek a zbytek nechaly padnout. Navíc, na průmyslové podniky byla navázaná podstatná část života v NDR. Byly k nim přidružené školky a kulturní zařízení. Tahle sociální síť skoro ze dne na den zmizela.
Východní Německo si po sjednocení tamní lidé nespravovali sami. Přišla západoněmecká elita - do úřadů, do firem, na univerzity. Nikdo si nevážil životních zkušeností lidí na východě, jejich často kvalitního vzdělání, například v technických oborech. Dodnes mají mladí východní Němci sotva 50% šanci proniknout do vrcholných manažerských pozic, bez ohledu na vzdělání či zkušenosti. Ze 163 německých univerzit mělo předloni jen 15 rektory z bývalé NDR.
Ve výsledku si polovina občanů na východě myslí, že s „Ossis“ se jedná jako s občany druhé kategorie. Na západě si to myslí jen pětina dotazovaných, zatímco ostatní si často stěžují na nevděčnost „Jammerossis“, neboli ukřivděnců z východu, kterým oni posílají část svých daní.
Můj doslov:
Od dětství jsem velký obdivovatel zejména východní části Německa a tak z té situace v současnosti nemám ideální pocity a přinejmenším s rozpaky pozoruji rovněž to, kam se dostala EU. Jsem "východňar", a to mi asi v určitém směru zůstalo. Dodnes se lépe cítím spíš v té východní části Německa, zejména v pro mně malebných městech u Baltu (Warnemünde, Kühlungsborn, Wismar, Stralsund, Rostock). Vzpomínám si, jak v době, kdy si moji spolužáci z gymplu chodili kupovat na tehdejších burzách drahé LP desky ze "Západu", tak já jsem s nadšením chodil pro alba skupin Puhdys a Karat do "Kultury NDR" (v letech 1980-89) na Národní třídě. Západní kulturu jsem začal vnímat až po roce 1989, ale nadále jsem se úplně těch mých "východních" kořenů nevzdal. Možná je v tom nějaký symbol.
Nejlépe situaci v Německu popisují následující ilustrace:
více info a zdroj zde
