Svoboda na moři

 Jak jsem se dostal ke koním a dostihům

Můj život u koní 

Ke koním jsem se dostal trochu náhodně, možná taky proto, že jsem žil v Lysé nad Labem. To je město známé kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo tam byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů Paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. V Lysé nad Labem byl odjakživa a je dodnes velký počet koní, zejména těch dostihových. Já jsem se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. V sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil větší část raného dětství, byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním. V těchto místech jsem začal chodit ke koním, jelikož mně tam v mých skoro 11 letech věku přivedl známý mojí mamky. Byl to jeden z velmi zkušených jezdců a tehdejší šéf toho jezdeckého oddílu. Začal jsem tam jezdit na koních zpočátku pod jeho vedením, a to bylo dobré. Byla to celkově pozitivní změna, protože do té doby jsem se v žádných jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu k naplnění mých očekávání něco chybělo. V dobách mého dětství jsem měl občas potíže, jako třeba v šachovém klubu. Tam byla moje činnost ukončena asi po půl roce ze strany vedení klubu, po domluvě s mými rodiči. Měl jsem problém se soustředěním se na hru a celkově jsem na to moc neměl talent (v žebříčku klubu jsem býval tak 19.-20. z 20). Nebavilo mně chodit každou neděli dopoledne někam, kde mi to nešlo a kde bylo z mého pohledu moc lidí, sedících jen potichu u stolu nad hrou, u které je navíc potřeba pokora a trpělivost. Raději jsem se v té době spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodit organizovaně do uzavřené společnosti intelektuálů. S oblibou jsem se pohyboval jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo občas sám a stále vymýšlel nějaké věci, občas jsem asi i zlobil.

Já jsem z koňařské rodiny nebyl a možná jsem neměl ani talent. Moje první ježdění na jízdárně skončilo mým pádem do písku, pamatuji si to dodnes :-). Postupně mně to však začalo bavit a chodil jsem na tréninky pravidelně a bez nějakých tlaků nebo stresů. Základní jezdecký výcvik jsem u mého prvního trenéra absolvoval bez problémů a měl jsem tak šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. V přípravě na ně jsem brzy přešel pod novou trenérku, takovou energickou, schopnou a akční Paní. Vzpomínám si, že některým lidem začal její styl vadit a časem postupně odecházeli jinam. Já jsem tam ale zůstal a "pod Paní" jsem to zvládal dál, bez  zásadních problémů, téměř v pohodě. Byl jsem na podobný styl zvyklý asi z domova, protože moje mamka byla rovněž energická a akční. Mezi lidmi, kteří tam přestali chodit, byl také můj dobrý kamarád. Já jsem tam ale zůstal a dál se pokoušel co nejlépe připravit na parkurové závody obtížnosti Z. Nebylo to pro mně úplně "easy", protože to není jen tak. V průběhu dalšího období jsem se postupně zúčastnil několika soutěžních parkurů, bohužel to často nebylo úplně bez chyb a tak výsledky stačily na umístění zpravidla okolo 8.-10. místa z 15-20 startujících. Jednou jsem byl s koněm, který mi asi sednul víc, na docela nadějném 4. místě, což bylo bohužel v této disciplíně již natrvalo moje maximum. Paní trenérka mně za takové výsledky nechválila, čekala určitě víc a já jsem si to uvědomoval. Pamatuji si, jak mi říkala, že se na koních víc "vozím", to znamenalo, že aktivně koním moc do ničeho nezasahuji.  Než abych opravdu koním něco "diktoval", tak jsem asi víc spoléhal na jejich schopnosti. V tom měla paní trenérka asi pravdu, protože také později u dostihových koní jsem rád jezdil ty, kteří byli z mého pohledu příjemněji jezditelní. Nejradši jsem v tomto ohledu měl a dodnes mám v oblibě především zkušenější valachy a hřebce, s nějakou pozitivní minulostí z překážkových dostihů. Prostě takové koně, se kterými bych nemusel vše drilovat od nuly a při tom jim něco energicky vnucovat. Já se totiž rád s koněm buď "nějak dohodnu" nebo pokud opakovaně ne, tak to nehrotím a nelámu přes koleno, jelikož by to oboustranně stejně asi bylo k ničemu. Mně vůbec nevadí, když si kůň trochu víc "zatáhne", hlavně když není problematický a chová se předvídatelně. Když se ale vrátím zpět do dob mého působení v jezdeckém oddílu, tak se tehdy v soutěžích postupně začalo více než mně, dařit synovi té paní trenérky a pak ještě jednomu opravdu nadějnému kolegovi s talentem. Tímto pak moje účasti na soutěžích byly čím dál méně časté. Nevím zda z toho důvodu (asi ano), jsem časem přestal chodit na tréninky pravidelně, až to došlo tzv. "do ztracena", tedy k uzavření mojí kariéry parkurového jezdce. Na Paní trenérku si ale nijak nestěžuji a uznávám, že mi to technicky občas nešlo úplně optimálně a dopouštěl jsem se chyb. Největší slabiny jsem měl především v odhadu počtu cvalových skoků při nájezdech na překážky, což mívalo za následek zbytečné trestné body.

Po tomto mém prvním přerušení činnosti u koní jsem začal směřovat "do mých starých kolejí", tedy k počínání kluka, který má spíš více různých zájmů, počínaje činností okolo techniky a konče občasným dobrodružstvím v našem malém městě. Hlavně jsem se ale pravidelně a dlouhodobě těšil, až zase pojedeme v srpnu k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života asi ten opravdový vrchol celého roku z hlediska zajímavých a lákavých zážitků. Bývalo to vždy moje vysvobození od všedního života na malém městě, navíc s neustálým dojížděním do školy jinam, což jsem od dětství nesnášel moc ideálně. Vzpomínám si, jak jsem v určitém mezidobí pokusů o zájmovou činnost musel brzy skončit také v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Údajně jsem byl z pohledu dospělých členů klubu také složitěji motivovatelný a vymýšlel jsem občas nějaké akce, které moc nesouvisely s tamní činností. V té době jsem častěji chodil taky do dílny k dědovi, který přes vyšší věk stále provozoval zámečnictví a opravnu jízdních kol. Tam jsem měl možnost se od něho alespoň něco naučit, protože on byl zručný a uznávaný. Přibližně půl roku po mém odchodu od parkurových koní jsem před koncem letních prázdnin roku 1978, těsně před nástupem na gymnázium, potkal opět mého kamaráda. Byl to ten, který předtím chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já, odkud jsem ho tedy i znal. Dali jsme se do řeči a on mi říkal (už poněkolikáté), abych to šel zkusit k dostihovým koním, kam v té době již více než rok a půl chodil. Možnosti působení u dostihových koní byly totiž tehdy v Lysé na více místech, nejen na již v úvodu zmíněném závodišti u profesionálních trenérů. Po návrhu mého kamaráda jsem se měl jít podívat do menší amatérské stáje na východním konci Lysé nad Labem, směrem na Nymburk. Bylo to na opačné straně města, než bylo dostihové závodiště. Mně se tam zpočátku spíš nechtělo, protože jsem měl v té době jiné zájmy, než se vracet ke koním a k tomu ještě do pro mně neznámého prostředí. Je potřeba zmínit i to, že těsně před setkáním s tím kamarádem a nabídkou od něj, jsem se vrátil z letního tábora ve východním Německu. Tam se mi moc líbilo a navíc jsem se při různých aktivitách více seznámil s kamarádkou žijící v tehdejším NDR. V hlavě jsem tak v té době měl jiné myšlenky, než jak znovu začínat chodit pravidelně opět ke koním. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a přišel na nezávaznou prohlídku zmíněné stáje. Bylo tam tehdy asi 10 koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli asi tak 4 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a pak 3 zbývající mladší koně do rovinových dostihů. Ti byli z jiného podniku a chodil se jim věnovat jiný trenér, který v té době dělal jako hlavní zaměstnání ošetřovatele a jezdce na závodišti v Lysé.

Nové působiště bylo pro mně něčím úplně jiným než byla jízdárna jezdeckého oddílu a zdálo se, že to bylo v mých očích o něco lepší. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo také na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Prostředí se dá popsat tak, že to byla lokalita na východním okraji města, kde jsem mohl jezdit na koni po louce, která vedla souběžně se silnicí ke zmíněnému Stratovu (ta pak vedla dál přes Kostomlaty do Nymburka). Byl jsem tam veden k tomu, pokud možno z koní nepadat a když už se to stane tak koně nepustit, aby neutekl. Mělo to důvody zejména v tom, že z jedné strany louky byla poměrně frekventovaná silnice a z druhé ve větší vzdálenosti, hlavní železniční trať do Nymburka a Kolína. Tehdy jsem se rozhodl, že to tam zkusím a uvidí se, co bude nebo nebude dál. V začátcích mi vše připadalo převážně pozitivní, ale ta stáj měla také některé slabší stránky, protože už tehdy vše u dostihových koní záviselo na penězích, ikdyž v té době z rozpočtů výhradně státních podniků. Následky omezeného rozpočtu a jejich vliv na podmínky a výsledky, se ukázaly až později v průběhu mého působení, kdy jsem si to začal uvědomovat. Nebyla tam totiž pro mně jiná perspektiva, než se scházet u koní s kamarády či známými a jezdit v tréninku, nejčastěji na již zmíněné louce mezi Lysou a Stratovem, výjimečně na protější straně směrem k Milovicím. O víkendech se často jezdilo přímo na koních přes celé město trénovat na místní závodiště. Jedině tam se dalo skákat přes regulérní překážky, které byly součástí dostihů steeplechase, pořádaných v Lysé nad Labem. Koně, kteří byli v té naší stáji k dispozici pro občasnou účast v dostizích (s výjimkou velmi dobrého steeplera Dolara) byli spíš svérázní, než aby měli dobrou výkonnost (vzpomínám si zejména na Daktariho, který byl z nich nejsvéhlavější, pak Důvěru, Dyanita a Drakénu). Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal výhradně po práci, byl v hlavním zaměstnání opravář zemědělských strojů. V omezených podmínkách, bez větších vynaložených financí ze strany podniku, to ani nešlo tehdy dělat na úplně profesionální úrovni. Ten pán měl denně po svém hlavním zaměstnání (tj. až cca od půl čtvrté odpoledne) na starosti v průměru 6 koní a záviselo to hodně na tom, kdy a kdo z nás ostatních, mu v tom pomůžeme. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až později. Moje působení v této dostihové stáji jsem měl první roky tam (do cca 16) více "na pohodu", než s nějakými jasnými ambicemi a cíli. Není tedy v žádném případě mým záměrem kritizovat působiště, kam jsem se několik let spíš chodil odreagovávat od studia na střední škole, než aby to směřovalo k předem stanoveným cílům. Navíc jsem měl rezervy především ve své osobní disciplíně a občas jsem si více všímal zábavy a taky děvčat, které tam chodily ke koním nebo se jen na ty koně (spíš než na nás...) chodily koukat a obdivovat je. V té době jsem často přicházel do stáje o něco později, než bych ve skutečnosti dokázal stihnout, což mělo své důvody. Jednak to bylo proto, že jsem si chtěl nejdřív popovídat ve městě s jednou mojí kamarádkou a další důvod byl ten, že jsem se tím vyhnul "prvnímu lotu" (skupině trénujících koní), ve kterém pravidelně chodili trénovat koně, kteří mi moc nevyhovovali. Brát vážněji jsem to začal až po důraznější (ultimativní) domluvě od šéfa stáje, asi tak od jara roku 1981. Překážkoví koně, které si z té zmíněné stáje pamatuji, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel většina z nich se nijak úspěšně v dostizích neuplatnila. Vyjet s nimi někam závodit se tak z dnešního pohledu blížilo fiasku. Například si vzpomínám, jak již zmíněný Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel také před dostihem, dokázal třeba desetkrát postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil). V dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic a stalo se, že třeba ani neodstartoval. Celou stáj vedl pan Miloslav Plaček, který tam měl jen jednoho opravdu velmi dobrého koně. Tím byl Dolar, kterého logicky jezdil výhradně pan Plaček, protože si ho sám chystal s cílem zúčastnit se Velké pardubické, což se mu také v roce 1981 podařilo (o tom více zde). Zajímavé je to, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době už však byl několik let trénován legendárním trenérem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na úspěchy Valencia nebyl asi žádný. Myslím si, že kdyby zůstal tehdy natrvalo u nás, byl by z něj sotva trojkový kůň a nikoli slavná hvězda. Jsem soudný a nerad věci přibarvuji, natož abych se zabýval rozjímáním na téma "coby, kdyby...". Pochopil jsem už tehdy, že jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních, byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru Paní Evy Palyzové. Když jsem si toto dostatečně uvědomil, tak jsem působení v té původní malé stáji utlumil, zmizel jsem odtamtud (opět "do ztracena") a následně jsem se pak začal objevovat tam, kde to z mého pohledu mělo větší perspektivu a smysl. Přemýšlel jsem o plánech, jak to budu všechno dál dělat, aby se mi podařilo zlepšovat se a mít jako cíl i nějaké výsledky. To se však brzy situačně vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na VŠ v Praze a já pak přestal mít na koně dostatek času. Rozhodně to ale bylo lepší, než jít na dva roky na vojnu. Zprvu jsem chtěl chodit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo s rozvrhem předmětů VŠ v Praze. Od zahájení studia na VŠ již letní praxí v srpnu roku 1982 jsem pak měl čas už jen o víkendech, což byl z hlediska mého působení u koní útlum. V moji aktivní činnosti u koní nastal tedy velmi "úsporný režim", a ten se protáhl skoro až na rok a půl. V té době jsem chodil ke koním jen o víkendech v Lysé a občas se podívat na dostihy. Tenkrát jsem ve všedních dnech potřeboval mít čas hlavně na školu, abych měl dobré studijní výsledky a tedy v tom zásadním klid. Ve škole se mi naštěstí dařilo, takže časem se mi opět mohly otevírat další možnosti i v mimoškolní činnosti.

Co se týká větších aktivit u koní, to se změnilo až později, a to úplnou shodou okolností. Bylo to směrem, který jsem ani neměl v plánu. Došlo k tomu v polovině druháku VŠ, v únoru 1984. To jsem občas chodil na kafe nebo víno popovídat s jednou o několik let starší kamarádkou z prostředí dostihů, shodou okolností to byla sestra jedné v té době úspěšné žokejky. Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych s ní chodil do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam nechtělo, plánoval jsem pokračovat u Paní Palyzové v Lysé, kde jsem vše už za ty roky dobře znal. Došlo však k tomu, že kvůli té kámošce jsem se nakonec rozhodl to do Chuchle jít zkusit. Můj začátek tam ale nebyl úplně ideální, v podstatě jsem to ale předem tušil. Trenér mi vytýkal, že při ježdění dobře neodhaduji tempo, což byla z jeho pohledu jedna ze zásadních věcí. Já jsem nikdy nebyl specialista na rovinové dostihy (měl jsem vyšší váhu), ale musel jsem uznat jeho připomínky a snažil jsem se to zlepšit. Nakonec se mi docela podařilo moje nedostatky s jeho pomocí vyřešit. Dodnes si cením všechny rady a taky možnost vidět ho při ježdění, protože on byl mistr taktiky a jeden z nejlepších žokejů historie českých dostihů. Po nějakém čase jsem si uvědomil, že moje působení ve stáji s koňmi výhradně do rovinových dostihů, nemá pro mně velkou perspektivu a rozhodl jsem se tam skončit. Nakonec jsem po několika diskuzích s trenérem z této "štace" po cca 3-4 měsících z vlastní vůle odešel. Přiznám, že to mělo důvod i v tom, že tehdy jsem se občas napil, ikdyž vždy mimo stáj a nikdy ne přímo u koní, kde se trénovalo. Důvody mého pití byly asi jako u většiny mých tehdejších vrstevníků, trenér to však viděl více dramaticky. S odstupem času jsem si uvědomil, že měl do jisté míry pravdu. Tenkrát jsem chtěl ve Velké Chuchli úplně skončit a jít zpět do Lysé k překážkovým koním, kde jsem to dobře znal. Můj plánovaný odchod z Chuchle ale nakonec dopadl jinak, protože když jsem si byl poslední den vzít svoje věci na ježdění, shodou okolností mně docela překvapivě oslovili dva trenéři a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili moje rozhodnutí se na působení v Chuchli úplně vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem dlouhodobě zakotvil v jedné stáji, kde jsem našel solidní uplatnění. Pokračoval jsem tedy dál ve Velké Chuchli u jiného trenéra a postupem času jsem občas jako výpomoc působil i v dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Obětoval jsem tomu všemu docela dost času, jelikož při dojíždění z Lysé nad Labem jsem musel několikrát týdně vstávat ve 4 hodiny ráno, abych byl v Chuchli ve stáji v půl sedmé připraven k práci a tréninku. V poledne jsem pak skončil a rychle se přesunul do školy, kde jsem byl často až do pozdního večera. Nahrazoval jsem si totiž dopolední hodiny cvičení, kdy jsem býval u koní, s jinými studijními skupinami odpoledne a večer. Nelituji toho, protože jsem postupem času tehdy při působení v Chuchli a v Lysé, měl možnost vidět práci těch nejlepších trenérů v profesionálním prostředí tehdejší doby. Po revoluci jsem pak od roku 1990 pokračoval v působení v Chuchli, ale časem opět taky v Lysé nad Labem, kde v tréninkovém centru u místního závodiště dlouhodobě byli mj. dva opravdu špičkoví trenéři, Paní Eva Palyzová a pan František Vítek. Zážitků u dostihových koní jsem měl zejména od roku 1984 až do roku 1992 plno a byly to pro mně v tomto ohledu celkově úspěšné časy. O tom ale kdyžtak někdy jindy, zabralo by to tu hodně místa. 

Po revoluci jsem pak od roku 1990 musel vše skloubit se svými pokusy o podnikání. Je potřeba si uvědomit to, že do roku 1989 měl zdejší systém dostihového provozu jasný řád, který měl své výhody a nevýhody. Pro člověka třeba jako jsem byl já, který chtěl převážně jen jezdit, to bylo tehdy před "sametovou revolucí" v jistých ohledech příznivější než později, kdy se brzy rovněž ke koním dostal tržní mechanismus. Soukromí majitelé koní totiž logicky po vstupu do tohoto sportu více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře k možnostem zkusit působit v zahraničí. Já jsem od roku 1990 začal různě zkoušet podnikat a koně jsem s tím musel nějak sladit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Od té doby jsem začal více sledovat dostihy v zemích s vyšší úrovni dostihového sportu než tady v Čechách, tedy převážně v Irsku a Británii, časem také ve Francii. V dostihovém provozu u koní jsem měl také já možnost zkusit to v zahraničí. Bylo to díky kontaktům mého tehdejšího kamaráda z Británie a zároveň společníka z obchodní firmy, kterou jsme v roce 1993 neplánovaně přenechali jednomu jeho známému. Konkrétně jsem se nakonec dostal do Irska, kde to je z pohledu koní a dostihů úplně jinde, než si tady mnozí vůbec dovedou představit. Pracoval jsem tam pro trenéra dostihových koní, kromě ježdění v tréninku a práce ve stáji jsem ještě měl na starosti údržbu tréninkových drah a podílel se na dopravě koní na dostihy. Rozmanitá práce tam mně bavila a zvládal jsem ji dobře, což mi pak do budoucna pomohlo k dobrým kontaktům a vztahům s tamními "koňaři". Jenže po necelých 2 letech jsem se musel vrátit zpět do ČR, především z rodinných důvodů. Cítil jsem zde jistý rozdíl mezi tím, co jsem viděl v zahraničí a obecně tehdejší realitou tady, takže jsem se v ČR neplánoval do něčeho naplno pouštět. Spíš jsem přemýšlel, jak po vyřešení všeho tady opět odejdu do zahraničí, a tak jsem se tu nechtěl moc vázat. Jako hlavní prioritu jsem v té době měl důležité rodinné záležitosti spojené se zdravím rodičů a mým "záskokem" v podnikání mojí mamky. Na koně jsem v této situaci neměl dostatek času ani energie, takže jsem měl v tomto útlum. Občas jsem se šel jen podívat na závodiště v Lysé za účelem odreagování se od všedních životních potíží tak, jak jsem byl ve svém životě už v minulosti zvyklý. Takto zaběhnutý styl života se neplánovaně změnil v červnu roku 1996, kdy jsem se zcela náhodně rozhodl jet na výlet, a to na dostihy v Hluboké nad Vltavou. Tam jsem samozřejmě potkal také lidí od koní, které jsem dobře znal z minulosti. Mimo jiné i v té době začínající trenérku paní Martinu Růžičkovou. Jde o tu, která později startovala v sedle několika koní ve Velké pardubické (v roce 2014 ji dokončila s Rubínem) a dnes je již velmi známou a úspěšnou trenérkou mj. se 2 vítězstvími ve Velké pardubické (v roce 2016 Charme Look a v r. 2024 Sexy Lord). Více o paní trenérce je níže *). Ta mně tehdy po skončení dostihů pozvala, abych se stavil u nich ve stáji nedaleko Prahy. Tam jsem se velmi brzy dostal ke sponzorování dostihového koně a zanedlouho v červenci 1996 jsem se stal i majitelem vlastního koně. Období jak pod zmíněnou Paní trenérkou tak i později po mém přesunu blíže k mému tehdejšímu bydlišti v Lysé, bylo převážně dobré a téměř vše mi něco pozitivního dalo. Do provozu mojí dostihové stáje jsem roky investoval nemalou část vydělaných peněz z podnikání. U koní vše vyžaduje nemalé finance a k tomu je navíc hodně starostí a velké množství vynaloženého času. V průběhu těch 10 let jsem kromě svého koně měl občas ještě nějaké další, převážně od mých známých. Někteří z těch koní běhali v průběhu několika sezón za moji stáj, tedy v mých barvách, někteří na registrace svých majitelů. V tom desetiletém období jsme měli několik vítězství a umístění, mj. v Pardubicích, Benešově, Hluboké nad Vltavou, Lysé nad Labem, Karlových Varech, Kolesách a taky na tehdy novém závodišti v Mostě. Bylo to celkově docela dobré období, ikdyž občas spojené s větším psychickým vypětím, než když jsem předtím jen chodil do stájí jezdit "firemní" koně pro jiné a starat se o ně. V této věci musím taky připomenout, že bez vydatné pomoci nadšenců z mého okolí, zejména kamarádek se zkušenostmi s prací u koní, bych to tehdy sám určitě nedokázal při mém podnikání 10 let zvládat. Ta doba v roli majitele mi však dala další cenné zkušenosti a nový pohled, který bych jinak neměl. Mimo jiné jsem například měl v sezóně 1998 svého koně v tréninku u pana Josefa Váni (8 násobného vítěze Velké pardubické), kterého jsem tak měl šanci více poznat a vidět ho při práci v tréninku v jeho na poměry ČR již tehdy rozsáhlém tréninkovém centru. Jeho systém byl už v té době na úrovni standardu těch lepších trenérů ve vyspělých dostihových zemích. Byla to v každém případě výborná zkušenost a škoda jen, že jsem se tam měl možnost dostat až v mých třiatřiceti letech. Nakonec jsem tam závěrem sezóny 1998 skončil z důvodu, že můj kůň nebyl svou svéráznou povahou vhodný pro tamní tréninkové centrum. Následně se mi nepodařilo rychle najít adekvátní náhradu, jelikož z plánovaného pořízení jiného koně tenkrát vlivem prodávajících na poslední chvíli sešlo. Od roku 1999 jsem potom pokračoval dál převážně opět tak, že jsem si většinu věcí okolo koní zajišťoval sám, nejčastěji s pomocí kamarádek okolo. Vše šlo relativně dobře, až se mi stal na jaře roku 2006, po deseti letech v roli majitele, první opravdu větší problém. Bylo to s jedním známým, který neměl vůbec nic společného s komunitou lidí od dostihů (bratr mého dávného spolužáka ze ZŠ). Ten dotyčný mně bohužel doslova podvodem připravil o toho mého prvního koně, v té době již vyřazeného z dostihového provozu. Přestal jsem pak mít chuť dále vše provozovat a tak jsem u koní v tom roce 2006 po mnoha letech v podstatě úplně skončil. 

Moje následná pauza po skončení v roce 2006 trvala nakonec až do roku 2021, protože skoro 15 let jsem se chodil jen občas podívat na dostihy nebo se tu a tam svézt u známých v tréninku. Mezitím jsem si ujasnil také některé věci, mimo jiné své představy o mém dalším působení u koní v rolích, které jsem schopen a hlavně ochoten zvládat. Mojí filozofií je to, že tato zábava by si na sebe měla aspoň zkusit trochu nějak vydělat nebo ji lze dlouhodoběji dotovat jen ze souvisejících činností (u koní mimo jiné například prodejem produktů z luk či orné půdy), aby nebylo nutné do toho dávat prostředky z příjmů za hlavní zaměstnání, protože jako zaměstnanec si nemám šanci vydělat tolik, jako kdysi v roli podnikatele. V mém případě se vše dá nějak rozumně dlouhodobě udržet spíše v podmínkách takové "lepší druhé ligy", což mimo jiné znamená omezený rozpočet a nemožnost zaměstnávat u toho stálého profesionála na plný úvazek. Podle mých dobrých zkušeností jsou v současné době ochotny kvalitně a bez přehnaných nároků dlouhodobě dělat práci u koní převážně a stále více ženy, které však kromě citu pro koně mívají také mnohem větší zápal a zájem tuto fyzicky docela náročnou činnost provozovat. V současné době mi spíš vyhovuje role, při které lze podpořit blízké lidi v tomto sportu, pomoci s tréninkem překážkových koní s využitím některých dosavadních zkušeností, především však pomoci zařídit díky mým kontaktům různé zajímavé spolupráce. K tomu jsem schopen pořešit různé organizační věci nebo být v roli řidiče přepravníků na dostihy a občas také traktoristy (sekání louky a úprava tréninkových drah), apod. Stále mě baví jezdit na dostihy a tam řešit různé provozní věci s tím spojené. Koním jsem v životě obětoval čas, peníze a asi z nemalé části také svoji profesní kariéru. Na závěr s pravdivou nadsázkou zmíním, že moji koně i koně lidí z mého okolí se často měli líp než já, což je myslím jen dobře a tak to mělo a má být. Někdy koně dokáží úplně překvapivě "okořenit" nebo dokonce vylepšit partnerské vztahy, ne však u každého .

*)

Zpět k původnímu článku