Jak jsem se dostal ke koním
Jak jsem se dostal ke koním a dostihům
Hlavním důvodem toho, že jsem se v životě dostal ke koním, bylo moje dětství v Lysé nad Labem. Ta je známá kromě hraběte Šporka a zámeckým parkem se sochami Matyáše Brauna, také tradicí místního dostihového závodiště. Přímo u něho byla vždy tréninková centra dostihových koní, v dobách mého dětství a mládí pod vedením velice úspěšných trenérů a předtím překážkových žokejů paní Evy Palyzové a pana Františka Vítka. Většina lidí asi pozná, že se jedná o město Lysá nad Labem, kde je odjakživa velký počet koní, zejména dostihových. Já se mezi zvířaty pohyboval odmalička již u babičky a dědy, kteří žili v domku mimo centrum města, podobně jako tomu bývá na venkově. Jelikož jsem nechodil do školky, mohl jsem si pohody a klidu na dvorku náležitě užívat. Asi i díky tomu jsem měl poměrně dlouho introvertní povahu, minimálně až do 5. třídy základní školy. V sousedství domku mých prarodičů, kde jsem trávil větší část raného dětství, byl také bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, zabývající se převážně parkurovým ježděním. V těchto místech jsem začal chodit ke koním, jelikož mně tam přivedl známý mojí mamky. Byl to jeden z bývalých zkušených jezdců a tehdejší šéf toho jezdeckého oddílu. On asi věděl od mamky, jak se občas bezcílně plácám po městě s nějakým kámošem, dost často i sám. Tak jsem tam začal jezdit na koních zpočátku pod jeho vedením, a to bylo dobré. Byla to celkově pro mně poměrně pozitivní změna, protože do té doby jsem se v žádných jiných oficiálních zájmových činnostech nenašel, všude tomu (a taky mně) asi něco chybělo. Například jsem byl předtím vyhozen ze šachového klubu, docela brzy po několika týdnech, protože místo požadovaného trpělivého přemýšlení nad partií šachu, jsem vyvolal nějaký konflikt, už si to ale detailně nepamatuji. Nebavilo mně patrně chodit každou neděli dopoledne někam, kde jsem v oddílovém turnaji po asi 6 kolech byl 19. z 20 (možná 20.) a kde bylo z mého pohledu moc lidí, sedících jen potichu u stolu nad hrou, z mého pohledu spíš pro důchodce. Většinou jsem se tedy spíš zabýval něčím, co mně v daném období bavilo a nepotřeboval jsem k tomu chodít organizovaně do uzavřené společnosti intelektuálů. Občas jsem se pohyboval jen tak po městě s nějakým kamarádem nebo sám. Zpět ale k těm koním, proč jsem tam vůbec začal chodit. Nebyl jsem z koňařské rodiny, ale brzy mně to začalo bavit a chodil jsem tam rád a pravidelně. Základní jezdecký výcvik jsem u prvního trenéra absolvoval bez problémů a tak jsem měl šanci posunout se dál, což znamenalo zkusit uspět v parkurových soutěžích. Jenže v přípravě na ně jsem již narazil na novou trenérku, takovou energickou ambiciozní paní. To mi moc ideálně nevyhovovalo, protože mi odjakživa práce s přespříliš akčními lidmi neseděla, asi mi to narušovalo můj sklon k takové té vnitřní pohodě a klídku. Pravda je, že tu paní "nemuselo" víc lidí, občas se totiž nechovala nejlépe ani ke koním. Postupně jsem tam ztrácel motivaci pravidelně chodit, až jsem to časem skončil úplně. Potom jsem se opět vrátil k mému převážně samotářskému počínání kluka, který má spíš více různých zájmů, počínaje činností okolo techniky, stavbě nikdy nedokončené modelové železnice a občasnému plácání se po tom malém městě zvaném Lysá n. L. Hlavně jsem se ale těšil, až zase pojedeme v létě k moři do NDR, což byl pro mně v tomto období mého života vrchol celého roku z hlediska zážitků. Bývalo to pro mně doslova vysvobození od všedního šedého života na malém českém městě, k tomu s neustálým dojížděním do školy jinam, což jsem od dětství nesnášel moc ideálně. Ale zpět k mým tehdejším pokusům (často spíš pokusů mých rodičů mně někam nasměrovat) o zájmovou činnost. Vzpomínám si, jak jsem kdysi musel brzy skončit také v klubu leteckých modelářů, jelikož jsem si tam dělal převážně věci k modelové železnici. Často jsem v té době chodil k dědovi do dílny, který přes vyšší věk stále provozoval zámečnickou dílnu s doplňkovou opravnou jízdních kol a tam jsem měl možnost se od něho alespoň něco naučit. Přibližně rok po mém odchodu od parkurových koní jsem v průběhu letních prázdnin, těsně před nástupem na gymnázium, potkal mého staršího kamaráda. On totiž kdysi chodil do téhož jezdeckého oddílu jako já a nabídl mi, abych to šel s ním zkusit k dostihovým koním. Těch bylo tehdy v Lysé poměrně hodně na více místech, nejen u zmíněného závodiště. Měl jsem se jít podívat do menší stáje úplně na konci Lysé nad Labem (směrem na Nymburk), ale mně se tam zpočátku vůbec nechtělo, měl jsem totiž zcela jiné zájmy. Těsně předtím jsem se totiž vrátil z letního tábora v NDR, kde jsem se seznámil s kamarádkou odtamtud a v hlavě jsem měl převážně myšlenky na ni a ne tak už na můj návrat ke koním. Nakonec jsem se nechal přemluvit a přišel tam na seznámení se s provozem stáje. Bylo tam tehdy asi 8-10 koní včetně několika ustájených od jiného podniku. Z toho byli vždy tak 3 pro steeplechase dostihy, dále 2 chovné klisny s hříbaty a tak 3 zbývající vesměs mladí koně do rovinových dostihů z jiného podniku (kterým se chodil věnovat jiný trenér). Na první pohled to bylo pro mně něco úplně jiného a zdálo se, že lepšího. Trénovalo se na loukách a v přírodě, občas se jelo také na velké závodiště, byla u toho mnohem větší a přirozenější volnost. Zpočátku jsem byl spíš takový samozvaný "kovboj", který se ocitl v něčem novém. Prostředí se dá popsat tak, že to byla lokalita na východním okraji města, kde jsem mohl jezdit na koni po louce, která vedla souběžně se silnicí ke zmíněnému Stratovu (ta pak vedla dál přes Kostomlaty do Nymburka). Byl jsem tam veden k tomu, pokud možno z koní nepadat a když už se to stane tak koně nepustit, aby neutekl. Mělo to důvody zejména v tom, že z jedné strany louky byla poměrně frekventovaná silnice a z druhé ve větší vzdálenosti, hlavní železniční trať do Nymburka a Kolína. Byly to zpočátku docela zajímavé časy, ale ta stáj a systém jejího provozování měla také některá skrytá negativa a nebylo jich málo. To se ukázalo až později v průběhu mého působení, kdy jsem si to začal uvědomovat. Nebyla tam totiž větší perspektiva, než se scházet u koní s kamarády či známými a jezdit v tréninku, nejčastěji na již zmíněné louce mezi Lysou a Stratovem, výjimečně na protější straně směrem k Milovicím. Zhruba 2 x měsíčně jsme jeli na koních na opačný konec města, trénovat na místní závodiště. Jedině tam byly regulérní překážky, které byly součástí dostihů steeplechase, pořádaných tak 2x do roka v Lysé nad Labem. Koně, které jsme měli k dispozici pro občasnou účast v dostizích byli spíš svérázní, než aby měli dobrou výkonnost (vzpomínám si zejména na Daktariho, který byl z nich nejsvéhlavější, pak Důvěru, Dyanita a Drakénu). Pravda je ta, že to vedl nadšenec, který to dělal výhradně po práci (byl opravář zemědělských strojů) a nezbývalo mu moc času se tomu v omezených podmínkách věnovat na lepší úrovni, jelikož měl denně na starosti cca 6 koní. To, že u dostihových koní v Lysé byly lepší možnosti, jsem sice věděl, ale k odchodu jinam jsem se rozhodl až později. Nechci kritizovat to, kde jsem prožil několik let, ale mělo to tam své limity, vyplývající ze specifické situace vyloženě amatérské stáje. Také já jsem míval rezervy, zejména v disciplíně a nadšení pro věc. Přiznám se, že jsem se asi do 16 občas cíleně a rafinovaně vyhýbal ježdění některých koní, kteří mi úplně nevyhovovali a raději jsem si v ústraní povídal s holkama, které se tam chodily koukat na koně. Brát vážněji jsem to začal až od jara roku 1981, kdy mi později bylo už 17. Překážkoví koně, které si z té zmíněné stáje pamatuji, byli většinou z vlastního chovu toho podniku, bohužel většina z nich se nijak úspěšně v dostizích neuplatnila. Vyjet s nimi někam závodit se tak z dnešního pohledu blížilo fiasku. Například si vzpomínám, jak již zmíněný Daktari se dokázal vzpínat tak, že se často před tréninkem a pak bohužel také před dostihem, dokázal třeba 10x postavit na zadní a udělat tzv. "svíce" (naštěstí se nikdy nepřevrátil). V dostihu pak opakovaně bohužel tento svéhlavý polokrevník nepředvedl nic a stalo se, že třeba ani neodstartoval. To jsem po několika podobných akcích zhodnotil tak, že mne to přestávalo bavit, takže jsem začal přemýšlet, jak to nějak takticky skončit. On tu stáj totiž shodou okolností vedl můj vzdálený příbuzný, takže to bylo o to složitější. Jen jeden z koní v té stáji byl velmi dobrý (Dolar), ale toho jezdil výhradně on, tehdejší šéf stáje, protože ho sám chystal s cílem zúčastnit se Velké pardubické. Pravda je ta, že z koní, kteří tam tehdy byli v tréninku, se dostali dva až do Velké pardubické, přičemž Dolar již byl zmíněn (účast ve VP v roce 1981) a pak ještě Valencio, který byl ve stáji jen 2 roky (jako dvou a tříletý). Ten později vyhrál Velkou pardubickou v roce 1986 a následně ještě startoval ve Velké národní v Aintree u Liverpoolu. V té době už však byl několik let trénován legendárním trenérem Františkem Holčákem ve Velkých Karlovicích, takže náš vliv na úspěchy Valencia nebyl asi žádný, to si umím přiznat. Pamatuji si dodnes, jak se mnou Valencio "utekl" v tréninku a místo asi 2,5 km cvalu jsem s ním šel skoro trojnásobek, jelikož jsem neměl sílu ho zastavit, přestože jsem pravidelně sportoval a udržoval si kondici. Na druhou stranu jsem byl asi jako jezdec šikovnej a udržel jsem se na něm, podobně jako později na více problematických koních v mém životě.
Jediná dobrá možnost svézt se na kvalitních překážkových koních byla v Lysé u místního závodiště v tréninkovém centru paní Palyzové. Když jsem si toto konečně uvědomil, tak jsem působení v té původní malé stáji utlumil a zmizel jsem odtamtud "za lepším". Následně jsem se po delší době začal objevovat tam, kde to mělo větší perspektivu a smysl. Přemýšlel jsem o plánech, jak to budu všechno dál dělat, aby se mi podařilo zlepšovat si výsledky. To se však brzy situačně vyřešilo samo, jelikož mně v létě 1982 přijali na VŠ v Praze a já pak přestal mít na koně dostatek času. Rozhodně to ale bylo lepší, než jít na dva roky na vojnu. Zprvu jsem dále chodil jezdit do Lysé na závodiště, ale času moc nebylo a hlavně to neladilo s rozvrhem předmětů VŠ v Praze. Po zahájení studia jsem pak měl čas už jen o víkendech, což byl z hlediska tohoto sportu jistý útlum.
Od zahájení studií na VŠ jsem tedy měl v aktivní činnosti u koní takový "úsporný režim", a ten se protáhl skoro až na rok a půl. Docela mi začal opět vyhovovat ten život bez pravidelného brzkého vstávání a stačily mi jen občasné víkendové návštěvy stájí v Lysé na závodišti a občas dostihů, v té době jen v roli diváka. Zda to bylo dobře nebo ne je těžké hodnotit, protože jsem tenkrát potřeboval mít čas hlavně na školu, abych udělal rodičům radost a měl jsem tak klid. Ve škole jsem začal mít naštěstí dobré výsledky asi i díky tomu, že jsem tehdy v průběhu týdne (pracovní dny) nechodil ke koním a měl jsem tak na studium čas a klid. Změnilo se to až později, úplnou shodou okolností, a to směrem, který jsem vůbec neměl v plánu. Bylo to v polovině druháku VŠ koncem února 1984, a tehdy jsem občas chodil na kafe nebo víno popovídat s jednou o několik let starší kamarádkou z prostředí dostihů (shodou okolností to byla sestra jedné v té době úspěšné žokejky). Ta mně nakonec přesvědčila k tomu, abych s ní chodil do dostihové stáje k trenérovi Minaříkovi (ve své době špičkový žokej a později i úspěšný trenér) ve Velké Chuchli. Přiznám, že se mi tam vůbec nechtělo, plánoval jsem pokračovat u paní Palyzové v Lysé, kde jsem vše už za ty roky dobře znal. Došlo však k tomu, že převážně kvůli té kámošce jsem se rozhodl to do té Chuchle jít zkusit. Můj začátek tam ale nebyl úplně ideální, jakobych to předem trochu tušil. Trenér mi vytýkal, že při ježdění dobře neodhaduji tempo, podle jeho představ. To jsem předtím pro praxi až tolik nepotřeboval, jelikož jsem nebyl specialista na rovinové dostihy (měl jsem vyšší váhu), ale musel jsem uznat jeho připomínky a snažil jsem se to zlepšit. To se mi docela brzy podařilo s jeho pomocí vyřešit. Dodnes jsem mu za všechny rady a možnost vidět ho při práci a ježdění opravdu vděčný, protože on byl mistr taktiky a jeden z nejlepších žokejů historie českých dostihů, jezdil prestižní dostihy na vysoké úrovni až do roku 1992. Nicméně vzápětí mi pár úspěchů stoupnulo do hlavy a měl jsem bohužel zádrhel, konkrétně s mojí disciplínou a životosprávou. Trenér mi začal hlídat to, zda jsem si ve svém volnu mimo stáj dal nějaké pivo, a tak postupem času bylo dusno. On měl samozřejmě pravdu, protože o mně párkrát slyšel, že jsem seděl "u nejednoho piva", ikdyž výhradně mimo čas práce u koní a někde v restauraci. Nakonec jsem se po jeho asi páté přednášce o škodlivosti alkoholu a tvrdému ultimátu v oblasti životosprávy "urazil" a z této první "štace" se rozhodl po cca 4 měsících odejít. Byl jsem rozhodnutý s koňmi ve Velké Chuchli skončit a jít zpět do Lysé, kde jsem se u koní cítil víc jako doma. S odstupem času uznávám, že jsem u pana Minaříka z velké části selhal já, a to jen kvůli mojí nedisciplinovanosti. V podstatě to následně bylo pro mně ponaučení, že když si člověk začne myslet jak to má pod kontrolou a zvládá vše nejlíp, přijdou většinou brzy problémy. Je potřeba si to přiznat, což jsem neudělal a zabalil jsem to předčasně z důvodu osobní ješitnosti. Dopadlo to však pro mně ještě dobře, protože jsem měl asi opět "kliku" (jako mnohokrát v životě, nejen u koní). Když jsem si totiž jel poslední den odstěhovat věci z té Chuchle, asi úplnou shodou okolností si mně všiml jeden trenér a taky ještě jeden žokej. Ti mi nakonec rozmluvili moje rozhodnutí se na působení v Chuchli úplně vykašlat a nabídli mi možnosti spolupráce. Nakonec jsem ve Velké Chuchli tedy pokračoval u jiného trenéra a jako výpomoc jsem občas přitom působil v dalších stájích, když to bylo potřeba (např. při zranění jejich jezdců apod.). Postupem času jsem se v průběhu více než 6 let tak měl možnost něco naučit od těch v tehdejší době nejlepších trenérů v profesionálním prostředí. Dokonce jsem se přes kontakty jednoho trenéra dostal v polovině 80. let jako výpomoc na týden ke koním ekipy Sovětského svazu v Pardubicích, jako pracovní jezdec ("najezdnik") k přípravě jejich koní. Po revoluci jsem pak od roku 1990 postupně působil částečně v Chuchli, ale časem opět vícev Lysé nad Labem. Tam v tréninkovém centru u místního závodiště dlouhodobě byli mj. 2 a opravdu špičkoví trenéři, paní Eva Palyzová a pan František Vítek. Zážitků u dostihových koní bylo jak ve zmíněné Chuchli, tak také v Lysé n. L., od jara 1984 až do roku 1992 plno a byly to pro mně v tomto celkově úspěšné časy. O tom ale kdyžtak někdy jindy, zabralo by to tu hodně místa.
Je potřeba si uvědomit to, že do roku 1989 měl zdejší systém dostihového provozu jasný nalajnovaný řád, který měl své výhody a nevýhody. Pro člověka třeba jako jsem byl já, který chtěl převážně jen jezdit (v tréninku nebo dostihy), to bylo tehdy před "sametovou revolucí" v jistých ohledech příznivější než později, kdy se brzy rovněž ke koním dostal tržní mechanismus. Soukromí majitelé koní totiž logicky po vstupu do tohoto sportu více dostávali trenéry a jezdce pod tlak. Na druhou stranu se mnohým lidem okolo koní otevřely dveře k možnostem zkusit působit v zahraničí. Tam jsem to později zkusil taky a mám s tím jen ty nejlepší zkušenosti, jenže to bylo v Irsku, kde vše nejen okolo koní funguje mnohem lépe, než tady v ČR.
Já jsem od roku 1990 začal různě zkoušet podnikat a koně jsem s tím musel nějak skloubit, protože jsem potřeboval rozumně vyjít s časem. Přiznám, že moje podnikání v letech 1990-91 nebyla žádná hitparáda, jelikož jsem ho neměl na 1. místě mých priorit. V té době jsem totiž více jezdil opět do Německa, zejména mimo sezónu, to znamenalo tehdy od konce října do března, na téměř všechny víkendy, a to výhradně v osobních záležitostech. Od té doby jsem ale také začal sledovat dostihy v zemích s vyšší úrovni dostihového sportu než tady v Čechách, tedy samozřejmě nejdříve v Německu a později postupně v Irsku a Británii, časem také ve Francii. Přímo v dostihovém provozu u koní jsem byl od roku 1993 v Irsku, kde to z tohoto pohledu bylo určitě nejlepší a hodně mně to tam bavilo. Po následném návratu zpět do ČR v létě 1995 jsem měl trochu pauzu od koní, protože jsem především řešil důležité rodinné záležitosti ve více směrech. V činnosti u koní jsem se tady případně plánoval zabývat už jen tím, co mně bavilo a co jsem dobře zvládal. Po téměř roce útlumu mého působení koní a dostihů, jsem se však v létě roku 1996 úplně neplánovaně a spíš nechtěně dostal vlivem známých (konkrétně kamarádů pracujících tehdy u trenérky Martiny Růžičkové v jejím tréninkovém centru na Pohoří u Jílového), do pro mně zcela nové pozice, a to nejprve sponzora dostihového koně. Brzy na to jsem se poněkud nečekaně a možná do jisté míry až neuváženě, stal přímo majitelem svého prvního vlastního koně. Tím to opět začalo a v průběhu následujících 10 let jsem těch koní do roku 2006 měl průběžně více, přičemž jsem za ně celé ty roky utrácel téměř všechny vydělané peníze z podnikání. U koní totiž vše obvykle vyžadovalo nemalé finance, navíc hodně starostí a vynaloženého času. Měli jsme několik vítězství a umístění, mj. v Pardubicích v menších dostizích. Nebylo to tedy úplně špatné období, ale roli majitele jsem si užíval občas s větším psychickým vypětím, než když jsem chodil jen jezdit koně patřící jiným. Když se to ale pokusím vzít pozitivně, tak ta doba mi dala také další zkušenosti a možnosti. Mimo jiné jsem měl v sezóně 1998 svého koně v tréninku u Josefa Váni, kterého jsem tak měl šanci více poznat a vidět ho při práci v tréninku a v jeho firmě. Je to profesionál a jeho systém byl už v té době na úrovni dobrého standardu trenérů ve vyspělých dostihových zemích. Byla to dobrá zkušenost, ale dostal jsem se tam až v mých 33, což už bylo v některých ohledech poněkud pozdě, navíc jsem to tam měl daleko a shodou různých okolností jsem tam koncem roku 1998 skončil, korektně a v dobrém. Od roku 1999 jsem pokračoval dál už jinde. Nakonec se mi po cca 10 letech v roli majitele stal na jaře roku 2006 první opravdu větší problém. Bylo to s jedním známým, který neměl vůbec nic společného s komunitou lidí od dostihů. Ten dotyčný mně bohužel doslova podvodem připravil o jednoho koně, v té době již vyřazeného z dostihového provozu. To mně tehdy dost otrávilo a demotivovalo, protože už jsem celkově měl některých lidí tady v Čechách plné zuby, a to byla asi poslední kapka. Nechtěl jsem se dál do něčeho nutit a tak jsem činnost v roce 2006 po mnoha letech v podstatě kompletně ukončil a od všeho jsem si dal velkou pauzu. Ta se neustále prodlužovala, ve finále až na dlouhých 15 let. V průběhu té doby jsem měl jiné starosti a zájmy, takže jsem neměl čas přemýšlet nad tím, co bylo. Potřeboval jsem poprvé v životě asi delší pauzu od všech do té doby zažitých věcí. Mezitím jsem si ujasnil to, že už bych nechtěl být nikdy majitelem dostihového koně, který by byl dlouhodobě v tréninku u profesionálního trenéra. V podstatě bych jen musel pravidelně každý měsíc posílat peníze, a přitom bych svého koně viděl jen občas na dostizích nebo se několikrát do roka objevil ve stáji jako spíš nechtěný "sváteční host", což je bohužel nešvar zdejších trenérů ve vztahu k majitelům (viz níže v ukázce *). Takovýmto způsobem má vlastnictví a trénink dostihových koní sice zařízeno mnoho majitelů, kteří podnikají a musí na provoz koní vydělat peníze jinou náplní činnosti, ale já jsem to většinou takto nechtěl dlouhodobě provozovat. Rád práci u koní totiž dělám pokud možno při mojí téměř každodenní účastí na jejich tréninku. Jsem tedy z těchto důvodů pro zdejší trenéry nezajímavý a nikdo z nich mně do spolupráce už téměř nekontaktuje. Za to jsem rád, jelikož bych to takhle mít nechtěl, protože stručně řečeno nechci mít zábavu pro volný čas jako placenou zakázku u jiného subjektu. Prostě v zásadě to u koní vidím tak, že to buď zvládnu sám s lidmi z mého okolí jako převážně hobby, jiným způsobem bych toto už raději nedělal vůbec.
*
Jen příklad, jak se v ČR někdy jedná u koní. Není to ale ode mně nijak proti panu Havlíčkovi, kterého jsem já měl docela v oblibě.
A co mně okolo koní nejvíce bavilo? Většinu kariéry u koní jsem se nejraději "vozil" na solidních a spolehlivých koních. Samozřejmě, že tak ideální to nikdy nebývá a člověk si občas "hubu rozbije". Z mého pohledu mám už dnes spíš blízko k počínání manažera, který raději koupí přímo osvědčený výrobek neboli v dostihovém provozu hotového osvědčeného a perspektivního koně (ve věku 4-7 let) a tak si výrazně zkrátí nebo usnadní cestu k výsledkům, které jsou pak určitě pravděpodobnější a cesta k nim je snadnější. Mojí filozofií poslední doby navíc je to, že zábava by si na sebe měla vydělat nebo ji lze dotovat jen ze souvisejících činností (u koní např. prodej produktů z luk či orné půdy), aby nebylo nutné do toho dávat cokoliv z příjmů za hlavní zaměstnání. V současné době mi vyhovuje role, při které podpořím blízké lidi v tomto sportu, tj. poradím a pomohu s tréninkem, zařídím různé organizační věci, odvezu koně na dostihy v přepravníku a taky uspořádáme občas nějakou akci na oslavu úspěchů nebo třeba výlet za účelem tzv. "vyčištění hlav" od všedního života :-). Z výše uvedeného je patrné, že bych v případě snahy uživit se jen prací u koní, velké šance v ČR neměl. Ono totiž nestačí umět jen jezdit a postarat se o koně, za to se zejména tady odjakživa moc neplatí.
Přestože jsem se ke koním v roce 2021 vrátil a pomohl rozjet větší projekt, tak už mám v tomto oboru přece jen nadhled. Ale možná nemám, protože ty dostihy často docela intenzivně prožívám. Pravda je ta, že pokud by mně k tomu znovu nepřilákali lidé z mého okolí, tak bych to asi už sám od sebe nezačal znovu dělat a radši bych byl někde nejlépe trvale u moře.
