Svoboda na moři

Z Polabí až k Baltu a Atlantiku

U příležitosti nechtěného věkového "jubilea" jsem se trochu pokusil zamyslet nad svým dosavadním životem. Někteří lidé, kteří mně znají delší dobu, občas měli své názory na moje dosavadní počínání. Podle nich jsem v některých oblastech života spíš "plaval", protože jsem nedodržoval zde zažitý standardní životní styl, na jaký je zvyklá většina lidí. Je možné, že jsem z nějakého důvodu už od dětství měl svůj pohled na svět. Vzpomínám si, že mi kdysi doma řekli jak jsem reagoval, když se mně údajně kdysi v mém věku asi 4 let občas někdo zeptal, čím bych chtěl jednou být. Údajně moje odpověď byla, že bych si přál být králem, abych mohl jezdit na koni a říkat, co mají dělat ostatní. Nevím, zda jsem to vůbec myslel vážně, spíš jsem neměl představy a takto jsem nechtěné dotazy jednoduše odbyl. Pravda je, že moje počínání později směřovalo k tomu, že jsem se občas odmítal nutit do těch náplní života, ve kterých jsem nebyl schopen najít zábavu a něco pro mně zajímavého. Pokud to nebylo vyloženě povinné, naučil jsem se umět vyhýbat nechtěným výzvám a ušetřit si tak čas a energii na něco lepšího. Dále to s nadsázkou budu nazývat "plavbou", protože to občas v mém životě bylo skoro jako na tom širém moři. Snažil jsem se totiž v životě mít pocit volnosti a nedotáhnout to v ničem k takovému tomu vyhoření neboli "burnout". Přes všechny moje snahy se mi však tento stav nevyhnul, protože jsem ho v některých činnostech prožil. To podstatné vyplyne z následujícího popisu událostí.

Začátky mojí plavby

Člověk někdy vyzkouší v životě hodně věcí a činností, než najde to pravé, co mu vyhovuje a v čem se "najde". Někdo si ale ani po desítkách let není úplně jistý, co bylo vlastně to nejlepší a co nejvíc chtěl. Není ale mým cílem, aby to tady vyznělo jako nedostatek pokory či dokonce jako arogance, ani jako pokus o vlastní diskreditaci, natož aby to bylo jako nějaká moje třináctá komnata. Jde jen o životní realitu, kterou s odstupem doby přijímám tak, jak vše proběhlo vzhledem k životním okolnostem a jak jsem se s tím vypořádal.

Začnu tedy trochu od své nejbližší rodiny. Moje mamka byla úspěšná manažerka v zahraničním obchodě, kterou měla většina lidí ráda pro její schopnosti, pracovitost a obětavost, což jsem brzy sám pochopil a věděl, a také mi to později potvrdili ti, kteří s ní v té době spolupracovali. Později pracovala v právní oblasti a od roku 1990 podnikala v obchodní činnosti (reality, právní poradenství). Můj taťka většinu života působil u vojenského letectva a měl tam taky svoji prestiž. Oba rodiče tedy byli pracovně úspěšní v poměrně náročných činnostech, takže je můj přístup k povinnostem na základní a zejména střední škole a později v budování mojí pracovní kariéry asi nikdy nemohl těšit. Je pravda, že lidé měli tendenci porovnávat mne hlavně s mojí mamkou a mít tedy podobná očekávání, ale já jsem z takových srovnávání nevycházel moc úspěšně. K určitému vysvětlení dodám jen to, že jsem byl v raném dětství zprvu spíš introvertní jedináček, který nechodil do školky a býval jsem většinou u babičky, která se mi věnovala, případně jsem byl na dvorku mezi různými zvířaty. Je potřeba zmínit také to, že můj taťka byl v roce 1968 služebně "odvelen" z Milovic (kde pak řadu let byla Sovětská vojska) a jako voják z povolání u letectva byl následně zaměstnán až do roku 1972 v Přerově (na Moravě), odkud dojížděl domů jen na víkendy. Na starosti v té době mně měla mamka a zejména babička. Do základní školy jsem šel o rok dříve, což mně spíš na delší dobu negativně poznamenalo. Stalo se tak z důvodu jakéhosi mého údajně nadprůměrného nadání, které "objevila" dětská lékařka důchodového věku v místě mého bydliště. Pochopil jsem to až mnohem později tak, že ji nadchlo, jak umím ve čtyřech letech číslice a o pár slov navíc, než byl běžný průměr v našem malém městě. Následně mně doporučila na nějaké testy, které možná ukázaly, že podle testů IQ a dalších pokusů na mně, mám nějaké nadprůměrné schopnosti. Potom už moje mamka začala plnit rady údajných odborníků, jak ze mně možná vychovat dalšího "Einsteina". Víc to nemusím rozebírat, ale dnes už můžu jen konstatovat, že žádný nositel Nobelovy ceny se ze mně nakonec nestal, spíš to skončilo fiaskem z mojí strany. Jako žák na základce jsem byl snad docela úspěšný, ale na gymplu jsem byl vzhledem k více okolnostem celkově spíš průměr a kvůli zbytečným bojům s profesorkou matematiky (nedorozumění při hodnocení písemné práce a následná reklamace známky ze strany mojí mamky na třídní schůzce hned v prvním ročníku), jsem měl permanentní těžkosti po celé čtyři roky studia a z matematiky jsem doslova prolezl s "odřenýma ušima". Z uvedených důvodů jsem pak později musel být rád za to, že jsem se díky různým kontaktům mého širšího příbuzenstva mohl ve výsledku úspěšně pokusit o studium vysoké školy. Dokladem toho, že jsem nějaké schopnosti měl bylo to, že jsem to na "vejšce" celkem v klidu dotáhl s velmi dobrými výsledky k diplomu. Nemyslím si, že bych kdy měl nějaké problémy s čímkoliv co jsem dělal, spíš jsem občas musel hledat chuť a hlavně motivaci k některým věcem, zejména později v praxi a běžném životě. Zkrátka, ne všechno jsem byl ochoten snadno akceptovat jako svůj úděl nebo osud. Jako zajímavost ještě doplním, že moji dávní prapředci ze strany mamky měli šlechtické kořeny ve Francii a kdoví, zda se třeba toto neprojevilo z celého rozsáhlého příbuzenstva v největší míře právě u mne. Možná je vtipné, když o mně někteří kolegové říkají, že jsem "Baron z Lysé". Zcela první moje nadšení pro něco se u mně projevilo přesně v době, kdy jsme od mých deseti let několikrát po sobě každé léto jezdili s mamkou v létě o prázdninách k Baltu v tehdejší německé demokratické republice. Od první cesty do této destinace o prázdninách 1975 mně fascinoval kromě moře také přístav Rostock (především jeho malebná a klidná část Warnemünde), tamní lodě rybářské i nákladní a zejména pak trajekt do Dánska patřící tenkrát východoněmecké státní železniční firmě. Líbilo se mi tam a byl jsem rád, že jsme se každý rok na ta místa vraceli. Navíc o prázdninách po ukončení základky jsem se na táboře u Berlínských jezer seznámil s mojí kámoškou z tehdejšího východního Německa, a to mně postupem času ovlivnilo tak, že od studií na gymnáziu jsem uvažoval o budoucím životě tam, nejlépe v nějakém městě u Baltu, jako je Rostock, Stralsund, Wismar. Již při prvních zmíněných cestách do NDR s mamkou, jsem se mimo jiné inspiroval také tamní zálibou "německého typu", a to modely železnic, neboli "mašinkami". Z podstatného už doplním jen to, že díky jazykové základní škole jsem měl pro můj život jako bonus šest let kvalitní výuky německého jazyka a tak jsem se tam uměl ve všem docela dobře domluvit. Později to mělo ještě další vývoj a podle toho události v některých ohledech postupně pokračovaly.       

Plavba školním životem, kdy jsem naštěstí úplně neztroskotal v občas rozbouřených vodách

Když začnu základní školou, tak jsem z místa mého bydliště v Lysé nad Labem nejdříve do první a druhé třídy dojížděl (busem nebo mně tam vozil děda) do malé obce, vzdálené 10 km. Do první třídy jsem nastoupil o rok dříve, z důvodu zmíněných rad "odborníků", abych se údajně doma nenudil. Důvody pro to, že jsem nechodil nikdy do školy v místě bydliště v Lysé nad Labem byly složitější, v podstatě děda tam za "minulého režimu" neměl ideální "kádrové" renomé. Pak jsem začal od třetí třídy chodit do základní školy v Brandýse nad Labem, jelikož to byla jazykovka s výukou němčiny, kvůli které jsem tam přešel. Do této školy jsem musel dojíždět převážně vlakem, s přestupem v Čelákovicích, což mně připravovalo o čas, který jsem strávil denně cestováním. "Základku" jsem prošel bez větších potíží a s poměrně dobrými výsledky. Později jsem pokračoval na gymnáziu, shodou okolností ve stejné budově jako byla ta ZŠ. Šel jsem tam už z osmé třídy, takže v součtu s mým předčasným začátkem na základní škole to bylo již v mých necelých čtrnácti letech. Z mého pohledu toto celkově nebylo ideální, protože jsem na některé věci byl příliš mladý a nezralý. Na gymnáziu se ze mně stal student, který pokračoval v dříve zajetých kolejích a navíc jsem nejspíš z důvodu aktivit u koní a různých akcí okolo všeho možného, občas neměl ideální studijní disciplínu. Moc mi taky nepomohlo hned v prváku na gymplu zranění a následná absence ve škole od října do prosince, na což tehdy ještě navázaly "uhelné prázdniny" v lednu a únoru 1979 v důsledku silných mrazů. To vše ve výsledku ani nemohla být úplně hitparáda, zvlášť když se k tomu přidala ještě ta zde již zmíněná kauza okolo matematiky. Vzpomínky na základku v Brandýse a hlavně na zmíněný gympl tak nemám z více důvodů úplně úžasné. To už je sice dávno za mnou, ale dodnes mně občasné sny z tohoto období trochu straší, zejména události okolo matematiky. Dobré vzpomínky mám naopak na hodiny biologie a také na zajímavou výuku ruštiny, kde nás učila paní profesorka s kvalitami rodilé mluvčí. Bohužel zejména kvůli té matematice to nakonec celé dopadlo tak, že po maturitě jsem byl rád, když se mi následně podařilo dostat na vysokou školu. Šlo o "zemědělku" v Praze Suchdole, konkrétně do té doby mně neznámou provozně ekonomickou fakultu. Tenkrát to byla v mém případě sázka na největší jistotu v rámci školy, protože se tam údajně dalo nejsnáze dostat. Sice jsem v té době mohl zkusit studovat některý technický obor, protože třeba na strojní fakultu se dostat dalo, ale já jsem si na to nevěřil a byl jsem přesvědčen, že tam by to bylo nad moje reálné schopnosti nejen kvůli matematice. S humanitními obory, jako jsou např. práva, umění, historie apod., jsem nikdy neuvažoval studijně ani profesně spojovat svůj život, protože jsem k tomu měl poměrně daleko. Zajímavé je, že dnes je provozně ekonomická fakulta asi nejznámější a nejvíc se rozšiřující část současné ČZU. V době mých studií tam jsem spíš uvažoval, že po prvním ročníku zkusím přejít na jiný obor v rámci školy, nejlépe kde bych měl blíže k chovu koní. Důvodem kromě koní byla také obava z oboru ekonomika, jelikož jsem si pod tím už předem zkoušel představovat práci v kancelářích a účtárnách nad doklady. Toto mně moc nelákalo a tušil jsem, že ikdyž "osudovou fakultu" zdárně dostuduji, tak se mi školou předurčená náplň potom nebude chtít v praxi dělat, jelikož jsem si neuměl představit, že bych se v tom kdy mohl cítit dobře. To, že se moje tušení po dokončení školy brzy opakovaně měnilo v realitu, bude popsáno později. V průběhu prváku jsem však naštěstí pro mně zjistil to, že také na provozně-ekonomické fakultě je kromě předmětů, které mi naháněly strach (matematika, systémová analýza a především účetnictví) také mnoho velmi zajímavých praktických předmětů. Určitě to byla zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace apod., z tohoto všeho byla dokonce radost dělat zkoušky. Právě toto byl ten základ k mým celkově poměrně velmi dobrým studijním výsledkům. Nakonec se ale stalo to, že jsem se z jisté pohodlnosti a pochybách o tom, zda něco v zemědělství vůbec kdy chci v budoucnu dělat, na jinou fakultu v rámci školy přestoupit ani nepokusil. Přestal jsem to řešit zejména po zkušenostech z letních povinných pracovních praxí v zemědělských podnicích. Na těch praxích mi vadila jejich časová náročnost v letním období, kdy jsem místo mých oblíbených aktivit u koní musel každé prázdniny při VŠ strávit dlouhé týdny někde v odlehlém smluvním podniku, převážně při žňových pracích. Když ale budu hodnotit studium, tak většinu toho co souviselo s ekonomikou, jsem také zvládal bez problémů. Nikdo z mého okolí tehdy netušil, že jsem v té době již pochyboval o své kariéře v tom, co mi ve škole docela dobře šlo. Pravda je, že předměty jako účetnictví, systémová analýza a projektování AISŘ, nepatřily mezi moje oblíbené, ale zvládl jsem to. Se zmíněným účetnictvím jsem se s trochou štěstí popral docela úspěšně, ikdyž pro další praxi mi to nic moc nedalo, čehož jsem si byl vědom. Ekonomické předměty byly z mého pohledu převážně ve stínu těch výrobních a praktických předmětů (rostlinná a živočišná výroba, mechanizace), které mě naopak velmi bavily. Do méně záživné části studia jsem se uměl přinutit, abych to zvládnul a nezhoršoval si tím celkové výsledky, které jsem tehdy potřeboval mít. Nechtěl jsem si totiž zkazit průměr, protože po celou dobu studia jsem úspěšně pobíral prospěchové stipendium. Vzpomínám si, že mě například zaujal předmět teorie řízení a ze sofistikovaně prováděných testů a seminářů tohoto předmětu jsem poprvé začal zjišťovat, k čemu jsem nebo nejsem vhodný a výsledek byl zajímavý, ale ne moc optimistický. Tyto mnou poctivě vyplněné testy totiž už předem odhalily to, co mně později potkalo v pokusech o uplatnění v praxi. Studium jako takové mi však z hlediska prospěchu od začátku šlo nad očekávání dobře, jen ty pracovní praxe v podnicích mi zpravidla zabraly celé léto. Už na první praxi před prvákem jsem poznal docela náročnou práci na obilním sile a v létě před 2. ročníkem jsem prožil znovu skoro celé léto na poli, a to mně moc nebavilo. Přitom jsem byl na těžší práci docela zvyklý jak u koní, tak od dětství s dědou v dílně. Navíc jsem si v Lysé od svých 15 let přivydělával také skládáním uhlí do různých sklepů, což bylo občas skoro jako taková mírnější práce v dole (přehazování předtím složeného uhlí v prachu do jednotlivých kójí ve sklepích). Mnohem víc než fyzická práce na poli mi tak určitě vadilo to, že jsem po celou dobu studií neměl v létě na nic čas, hlavně na moje oblíbené koně. Na rozdíl od jiných studentů tehdejších vysokých škol, jsme na VŠZ každé prázdniny museli být minimálně 5-6 týdnů na praxi v provozu zemědělských podniků. Já jsem mimo jiné z důvodů těchto časově náročných praxí již po prvním ročníku změnil svůj názor s tím výsledkem, že na jinou fakultu v rámci školy jsem nakonec nepřestoupil. Začal jsem v té době již poprvé přemýšlet, zda někdy budu chtít vůbec působit v oboru zemědělství, pokud mi nevyjde uplatnění u koní. Takovéto uvažování ale začalo být mým problémem, jelikož jsem při svých aktivitách u dostihových koní zjišťoval, že v tomto oboru budu velmi těžko hledat adekvátní a dlouhodobě perspektivní uplatnění. To naštěstí nemělo vliv na moji snahu dokončit školu co nejlépe, jelikož jsem chtěl dokázat rodičům, sobě a svému okolí, že na to mám schopnosti. Otázkou, zda ty vědomosti někdy využiju, jsem si přestal raději zatěžovat hlavu a jel jsem stylem "od semestru k semestru", podobně jako v dostizích od překážky k překážce. Šlo mi o to, abych splnil povinnosti, dokázal mít dobré výsledky a jinak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, tzn. od druháku jsem hodně času začal trávit u koní. V té době jsem už často slyšel spolužáky, jak si plánovali pracovní život a vážně řešili, co a kde by chtěli dělat a čeho v životě dosáhnout. Já takovéto věci téměř celé studium neřešil a měl jsem v tomto ohledu čistou hlavu. Řešil jsem jen zápočty, zkoušky a kdy a kam půjdu na trénink ke koním a kde budou nejbližší dostihy. Asi jsem ten opravdový smysl života chápal jinak, než většina lidí v mém okolí. Tento styl života, kdy jsem viděl jen asi tak půl roku (čili 1 semestr) dopředu a dál už ne, mi asi vyhovoval, měl jsem tak aspoň větší klídek. Celým studiem jsem prošel docela hladce a v září 1986 jsem v mých dvaadvaceti letech úspěšně dokončil původně započatý obor. Celkově na tu školu v Praze Suchdole vzpomínám docela rád nejen proto, že jsem ji dokončil bez větších problémů, k tomu s velmi dobrými výsledky, ale bylo tam také příjemné prostředí a rovněž zajímaví lidé z řad vyučujících a spolužáků. K čemu mi opravdu toto vzdělání později v průběhu života bylo kromě toho, že doma měli radost z mého diplomu a titulu a že mi to pomohlo se díky absolvování vojenské katedry při škole vyhnout tehdejší dvouleté vojenské službě, jsem většinu života neřešil. Ono je to složité, když jsem ve školách vždy tak nějak jen "dělal svoji práci", aniž jsem byl schopen přemýšlet o tom, jak a kde potom získané vědomosti využít. V tomto mi prostě nebylo dáno, abych si uměl dávat dlouhodobé cíle a přemýšlet o plánech, jak jich dosáhnout a tyto věci jsem nechával většinou na náhodě. Postupem doby se možná také proto ukázalo, že mi vysoká škola jako taková asi nikdy v průběhu života výrazně nepomohla k větším výdělkům. Pokud jsem kdy nějaké větší výdělky měl, tak to nebylo v oboru, který jsem vystudoval. V tomto ale není příčina na straně školy, což s odstupem uznávám. 

Pracovní kariéra, často jako "ryba na suchu"

V této oblasti jsem se od ukončení školy pohyboval často jako taková "ryba na suchu", možná jsem v tom tu a tam plaval trochu lépe, ale to jen v takových případech, kdy jsem se úspěšně ubránil snášet něco nechtěného. Moje pracovní kariéra mi od samého začátku moc nesedla. Pokud jsem se minul povoláním, tak to vzniklo z více důvodů, které vyplynou dále. Ono se sice ukázalo, že ve škole umím úspěšně složit zkoušky téměř z čehokoliv, jenže pokud člověk nemá představu, jak to uplatnit v praxi, jsou všechny úspěchy ze školy brzy zapomenuty. Já jsem tehdy ani úplně nepochopil skutečnost, že největší povinnosti v životě pro mně promocí a získáním diplomu nekončí. V mých dvaadvaceti letech jsem si myslel, že plynule přejdu do nějaké zajímavé "plavby životem". Jenže místo představ přišla tvrdá realita a postupně jsem některé věci tady ideálně "nedával". Od dětství jsem měl sice vysoké IQ, což se opravdu potvrdilo, nicméně toto údajně nemusí mít vždy jen pozitivní vliv, protože když se nad něčím moc přemýšlí, vznikají pochybnosti a z nich pramenící tendence se nepříjemnému raději vyhnout. Jak už jsem zmínil, nejdříve jsem až do konce studií na vysoké škole dlouho vůbec neřešil, co budu potom dál dělat, až školu dokončím. Přestože jsem při studiích byl poměrně úspěšný, žil jsem tak trochu bezstarostně od semestru k semestru, chodil ve většině volného času ke koním a žil svými představami, ve kterých jsem neměl ani jasno, zda bych chtěl zůstat celý život v Čechách. Pamatuji si, jak jsem častokrát okolo sebe slýchával, že vysoká škola u většiny lidí hraje zásadní roli v jejich pracovním životě. Toto se mi bohužel nesladilo s mými představami, k tomu se navíc přidávala občasná nepříznivá souhra okolností při hledání uplatnění, kde jsem tomu svým počínáním často moc nepomohl. Zpětně toho ale nelituji a spíš si přiznám, že bych v některých zásadních situacích možná jednal podobně znovu. Vzpomínám si například, jak již někdy v polovině studií na jsem se dostal díky kontaktům mojí mamky ke spolupráci s úspěšným zemědělským podnikem v okrese Mladá Boleslav, konkrétně se jednalo o podnik Oseva Bezno. Začal jsem tam totiž dělat moji diplomovou práci a když zjistili moje pozitivní výsledky ve škole, tak mi nabídli podnikové stipendium po zbytek studia a k tomu další bonusy v podobě na tehdejší dobu štědrého náborového příspěvku. Samozřejmě to vše v případě, když budu akceptovat závazek u nich po škole pracovat pět či více let, konkrétně v úseku ekonomického náměstka ředitele. Měli o mně zájem, protože jsem na škole měl již zmíněné solidní studijní výsledky a taky znali mojí mamku, která byla pracovně velmi úspěšná. Já jsem ale měl svůj pohled na svět a hlavně jsem už tehdy při návštěvách podniku pochopil, jakou bych asi měl náplň práce. Raději jsem se v té době předem nechtěl k ničemu zavazovat a všemu jsem nechal volný průběh, že se časem uvidí. Po dokončení studií jsem tam nakonec nenastoupil, protože mně odrazovala nutnost buď bydlet v té malé obci, kde jsem nikoho neznal, případně tam každý den na vlastní náklady autem dojíždět, jelikož tam nebylo dobré spojení. Zajímavé na tom bylo, že ten podnik měl dobré dostihové koně, některé na závodišti v Lysé a několik jich pak bylo přímo u nich na vesnici u Benátek nad Jizerou. Několik dobrých koní od nich jsem přímo znal. Já jsem tam ale bohužel měl nastoupit do úseku ekonomického náměstka, a to nějak už předem nedopadlo v mojí hlavě dobře. Na práci v administrativě a managementu jsem si nevěřil a ani jsem na to neměl asi potřebné schopnosti a chuť. Jednak jsem v tom neviděl lákavou náplň a k tomu mi bylo jasné, že kromě naučené teorie zejména tomu účetnictví a ekonomice v praxi moc nemusím rozumět, když mně toto nikdy ani ve škole nebavilo. Prostě celkově jsem z té náplně práce už předem neměl dobrý pocit, jelikož teoretické zkoušky jsem ve škole zvládal bez zásadního problému, ale praxe mně v tomto vůbec nelákala a obával jsem se toho. Nabízenou práci jsem se rozhodl odmítnout a pak už mi nezbylo nic než zkusit štěstí jinde, přičemž náhradní řešení jsem hned v záloze ani neměl. Na vojnu jsem měl odklad, takže jsem si říkal, že to mezidobí asi zkusím vyplnit prací u koní a pak se uvidí. Jenže můj děda se znal s předsedou tehdejšího zemědělského družstva "Pěstitel" Stratov (dnes je součástí mezinárodního holdingu GS Marketing), a tak jsem se dostal od začátku listopadu 1986 k mému prvnímu a vlastně zároveň poslednímu pokusu o práci v zemědělské prvovýrobě. Vím, že bych tehdy nejraději uvítal nějakou nenáročnou práci v provozu, klidně bych vzal třeba práci traktoristy a počkal na nějaký případný posun, ale určitě ne do účtárny. Jenže z důvodu známosti předsedy s mým dědou a asi taky mého vystudovaného zaměření, mně vedení družstva hned bohužel nasměrovalo do kanceláří ekonomického úseku. Následně mne však k mojí smůle umístili právě přímo do té účtárny, kde byly převážně ženy středního věku. Těm šéfoval ekonom, který ukončil stejnou fakultu jako já, jen o dva roky dříve. Brzy jsem se dostal do situace, kdy mně jeho podřízení a tedy moji noví kolegové, neúmyslně stáhli do svých problémů s ním. Říkalo se tam o něm, že je arogantní a nepříjemný a já se v této nastalé situaci nechtěně stal hromosvodem jejich nespokojenosti. To jsem na začátek nepotřeboval, hned se plácat v problémech nových kolegů. Traktoristy, zootechniky a také agronomy měli a já se nechtěl trápit v dusné atmosféře toho ekonomického úseku. Připadal jsem si tam jako kozel zahradníkem, který ke všemu má poslání vnést na pracoviště klid a naději. Na to jsem neměl zkušenosti a navíc pracoviště bylo v malé vesničce v takových starých budovách a mně to v porovnání s prostředím tehdy nového areálu vysoké školy, kde jsem se předtím při studiích 4 roky pohyboval, připadalo depresivně asi jako ve středověku. Ze zmíněného družstva jsem se tedy složitě vyvázal z členství a koncem ledna 1987 odešel. V podstatě jsem se tenkrát dostal do situace, kdy jsem měl po škole a vznikl problém, co dál. Nakonec po další krátké epizodě v trvání asi týdne (banka v Praze), jsem konečně našel uplatnění na delší dobu. Přes známé mojí mamky jsem byl v Praze od února 1987 totiž přijat na pozici výzkumníka cen vstupů do zemědělství, konkrétně krmiv a hnojiv, navíc jsem měl podíl ještě na statistickém šetření v oblasti vlastních nákladů zemědělských podniků. To celkově byla docela zajímavá pracovní zkušenost, jenže po nějakém čase jsem zjistil, že výdělek není ideální a lepší to dlouho nebude. Podal jsem tehdy proti vůli nadřízených (protože jsem se pracovně údajně osvědčil) výpověď a pak jsem ke konci října 1988 odešel. Strávil jsem tam tedy necelé dva roky. Jak u mně bylo tehdy zvykem, opět jsem neměl jasné náhradní řešení, protože jsem spoléhal na možnost, že si něco najdu aspoň jako brigádu, nejlépe v podobě práce u koní. Doma ale nedali jinak a domluvili mi v zemědělském družstvu "Obránců míru" Lysá nad Labem pohovor za účelem získání zaměstnání v tomto podniku, kde již jsem byl v průběhu studií také na jedné šestitýdenní letní praxi po druhém ročníku na vysoké škole. Jenže to dopadlo tak, že z toho byly jen dvě jednodenní epizody, které snad ani nemusely být a k mému renomé v místě bydliště to asi nepomohlo. Nejprve mi nabídli pozici úsekového zootechnika na pracovišti v malé obci, čtyři kilometry severně od Lysé. Šlo o nejméně úspěšnou farmu podniku, celkově navíc v personálních problémech. Zjistil jsem, že už to tam v krátké době přede mnou vzdali dva zkušenější zájemci s praxí. Na rovinu jsem jim řekl, že toto se opravdu necítím zvládnout a tak mi hned od dalšího dne nabídli možnost práce u klusáckých koní, těch za kterými se jezdí na dvoukolovém vozíku, takzvané sulce. To jsem po zdvořilostní návštěvě stáje na Karlově (nedaleko závodiště směrem na Byšičky) s díky a v dobrém odmítl, protože mně klusáci nikdy nezaujali a nemělo tedy smysl to tam zkoušet, když jsem měl možnost jít přímo k překážkovým koním na nedaleké závodiště. To jsem taky udělal a druhý den jsem již opět seděl na koni... Uznávám, že moje mamka to se mnou myslela dobře, a tak se mi stále snažila hledat něco z jejího pohledu lepšího a vhodného pro mně. Mimo jiné se osobně znala s tehdejším rektorem vysoké školy ekonomické s rodinnými kořeny v Lysé, takže mi zkoušela zařídit možnost zaměstnání na tamní akademické půdě. Z nějakých důvodů jsem však nikdy nebyl pozván ani k přijímacímu pohovoru. Pak jsem měl postupem času ještě mým dědou vyjednanou možnost zkusit najít uplatnění v JZD "Dukla" Přerov nad Labem, nicméně tam jsem se špatnou shodou náhod ani nedostavil na pohovor. Bylo to z důvodu, že mi to děda buď zapomněl říct, nebo jsem to možná špatně pochopil a v podvečer jsem nic netuše vydatně slavil s kámoši společné úspěchy v dostizích, konaných předchozí víkend. Ráno jsem pak nebyl schopen jít na ten pohovor, tak mě naši omluvili a já už tam radši nikdy nešel. Brzy potom jsem měl ještě jeden "zoufalý rekord", a to v délce zaměstnání. Nastoupil jsem totiž, opět na základě snahy mojí mamky mi něco najít, ráno v 6 do kanceláře ekonomického úseku jedné výrobní firmy v Lysé, ale tam jsem vydržel jen do polední přestávky. V té jsem opustil podnik s nějakou výmluvou na vrátnici, sedl jsem na kolo a jel opět na moje "známá místa" se ujistit, že můžu něco dělat u koní. Pak jsem do toho podniku, už z kanceláře trenérky na závodišti, zavolal, že  končím ve zkušební době a pracovní smlouvu nachystanou k řešení nepodepíšu. Raději jsem si šel vyčistit hlavu od všedního života ke koním, na čerstvý vzduch v přírodě. Pravda je, že od doby mého odchodu z výzkumného ústavu zemědělského v Praze koncem října 1988, šel můj původní vystudovaný obor zcela na vedlejší kolej. V březnu 1989 jsem na doporučení mého staršího bratrance zkusil tři měsíce práce v kanceláři v Praze 10 Vršovicích u firmy vyrábějící sportovní zařízení v provozech někde na Kladně (do dílen jsem se za celé tři měsíce neměl možnost v pracovní době podívat). Odtamtud jsem odešel koncem zkušební doby a léto 1989 jsem znovu prožil na brigádě u dostihových koní. Po několika měsících jsem z důvodu určité nabídky práce od známých mojí mamky a následného menšího směrování od nich, zkusil koncem léta 1989 jít na pohovor. Po tomto "slyšení" mně následně přijali na úřednickou práci v Praze, v ekonomickém úseku obvodního ústavu národního zdraví Praha 2. Nastoupil jsem tam na pozici vedoucího oddělení operativní evidence. Ani tam to moc dlouho netrvalo, protože brzy po „sametové revoluci“ jsem se začátkem roku 1990 rozhodl ukončit tu sérii mých marných pokusů o uplatnění se v praxi na úrovni mého VŠ vzdělání a ke konci února 1990 jsem z uvedeného zaměstnání odešel. V té době jsem ale měl jen takovou spíš mlhavou vizi začít v něčem pracovat sám na sebe jako osoba samostatně výdělečně činná, takže jsem to předem téměř neměl promyšlené. Tehdy jsem v praxi asi neuměl nic jiného, než činnosti u dostihových koní, řízení aut a k tomu jsem naštěstí měl znalost němčiny, ruštiny a angličtiny. Jít tedy dělat něco odborného nebylo v mém případě vůbec snadné. Zařídil jsem si co nejdřív alespoň v té době univerzální a snadno získatelný živnostenský list s náplní "nákup zboží za účelem dalšího prodeje" a zkoušel následně obchodovat s různými věcmi a rozvážet je. K tomu jsem pomáhal dědovi v jeho dílně s různými opravami jízdních kol a zámečnickými pracemi. Protože jsem neměl moc stabilních zakázek, bylo to občas doslova stylem "z ruky do huby". Brzy se mojí náplní v letech 1990 a 1991 staly aktivity v rozsahu již uvedené registrace živnostenského listu, k tomu jsem chodil pravidelně a s chutí do stájí s dostihovými koňmi. Pro úplnost ještě doplním, že na jaře 1991 mně členové jedné politické strany přemluvili nastoupit do funkce vedoucího odboru na Městském úřadě, kde jsem mimo jiné měl na starosti projednávání přestupků. Tam jsem se brzy dostal do problému, kdy mně lidé s podporou jiné strany obvinili, že jsem dle jejich názoru uložil nízký trest 2 svým údajným známým za jejich přestupky. Než abych tam poslouchal zbytečná obviňování a plácal se v nějakém politickém boji, tak jsem to zabalil sám a odešel. Upřímně, ta agenda v mojí kompetenci mně stejně od začátku nebavila, a tak jsem to s úlevou ukončil a vrátil se rychle k předchozí pracovní náplni s už osvědčeným stylem života. Tímto spíš nechtěným pokusem o zaměstnání skončila definitivně na dalších 17 let moje kariéra zaměstnance v něčem, kde bych využil své znalosti získané na vysoké škole.  V té době jsem totiž definitivně pochopil, že se musím snažit pracovat pokud možno sám na sebe anebo v něčem co mně hodně baví, jinak to asi nebude ideální nikdy. Takto jsem "po revoluci" začal postupně přecházet do již nikdy nekončícího kruhu "devatera řemesel". Důvodem mého osamostatnění byl kromě získání osobní svobody, také samozřejmě prostor na práci s koňmi a větší časová flexibilita různě kombinovat aktivity, navíc občas podle výhodnosti a ročního období. Od začátku roku 1990 jsem tedy dělal výše uvedené, a to pak postupně přešlo v roce 1992 shodou okolností navíc do mého vstupu a pracovní činnosti v obchodní firmě se společníkem z Británie. S ním jsem se seznámil při sledování zahraničních dostihů v tehdejší sázkové kanceláři Fortuny ve Vodičkově ulici "U Nováků". On byl v Čechách (zejména v Praze) poměrně často, jelikož jeho žena pochází z Prahy. Potřeboval tehdy společníka, který by mu pomohl zajistit distribuci zboží z Velké Británie dovezeného do ČR. V této firmě jsem nejvíce dělal řidiče a obchodníka, který nabízel sortiment zboží zákazníkům. Ekonomické věci jsem řešit naštěstí nemusel, protože toto měl společník zařízené a po mně to nechtěl. Časem však tato firma přešla majoritně pod jeho známého a změnil se sortiment, což jsem neměl šanci ovlivnit. Rázem jsem se ocitl v situaci, kdy ten nový jednatel po mně chtěl dělat navíc administrativní a ekonomické věci, ale za stejné peníze jako jsem měl předtím, když jsem dělal menší rozsah činností. Do toho se mi samozřejmě nechtělo a po několika týdnech jsem v březnu 1993 sám od sebe skončil. Potom již brzy na to následoval můj pobyt v zahraničí (samozřejmě u koní), jako taková kompenzace za předčasný konec v obchodní společnosti. V Irsku to bylo super, měl jsem práci u trenéra koní do steeplechase, což nemělo chybu. Po návratu zpět z rodinných důvodů (zdravotní stav rodičů) jsem od léta 1995 začal s mamkou naplno pracovat v realitní kanceláři, kterou založila v dobách mých rozmanitých činností. Časem jsem k tomu provozoval rovněž finanční poradenství (ale jen ve formě zprostředkování úvěrů, defacto sehnání zákazníka) a při tom všem jsem pořád dělal něco okolo koní, jelikož jsem měl také deset let své vlastní překážkové koně a na sebe registrovanou dostihovou stáj. Podnikatelská činnost mi vyhovovala v mém pracovním životě asi nejvíc, mimo jiné kvůli pocitu svobody a volnosti, ale také možnosti mít čas a finance na aktivity s vlastními koňmi (které jsem měl od roku 1996). V průběhu mého podnikání mi shodou okolností přišly nějaké nabídky z pohledu většiny lidí velmi dobrých zaměstnání. Bohužel nebyly až tak úžasné z mého pohledu, protože by mi to v té době narušilo v zásadě můj již osvědčený způsob života. Například se jednalo o vedení velké část podniku dobrého známého mojí mamky nebo mi můj dávný známý chtěl zařídit práci na ministerstvu zemědělství s náplní řešit vše okolo chovu anglického plnokrevníka a provozu dostihů. Dokonce jsem byl v roce 2002 na pohovorech přímo u ředitele nemocnice Motol a zanedlouho také na výběrovém řízení u státního intervenčního fondu zemědělství. Všechny uvedené nabídky jsem ale nakonec vůbec nevyužil, na 2 posledních (tedy nemocnice Motol a ten Státní fond) mně ani nechtěli. Musím konstatovat, že asi naštěstí, jelikož jsem v té době docela solidně podnikal. Kromě toho, že mi podnikání tehdy fungovalo dobře, tak mimo jiné například u té práce na ministerstvu byla podmínka nemít na sebe registrované svoje koně a neprovozovat žádnou činnost spojenou s dostihovým sportem. Já jsem se v té době zdráhal odejít ze stáje od koní někam na ministerský post. Prostě jsem ani nechtěl měnit svůj zavedený způsob života, kde jsem byl sám sobě šéfem, za nějakou vidinu jiné a z mého pohledu neznámé kariéry. Tušil jsem, že budu muset pravidelně sedět na úřadě nebo služebně cestovat s jasně vymezeným programem a do toho mně tehdejší situace nenutila. Někdo se asi podiví, proč jsem na ty pohovory chodil, ale já to bral jako takové příležitosti pro nezávazné poznání reality pracovního života v prostředích, kde jsem se v té době už hodně dlouho nepohyboval. Moje podnikání na živnostenský list bych sám od sebe určitě nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal do problémů, které začaly vznikat po smrti mamky. Zkrátka jsem v některých ohledech neměl její schopnosti, například jsem musel dodavatelsky řešit veškerý nákladný právní servis, který předtím dělala mamka. Začínaly se mi z toho důvodu snižovat výdělky a tak jsem už nebyl úplně v komfortní situaci. V této složitější době jsem se nechal snadněji "zlanařit" do ne úplně výhodné franšízy, což jsem pochopil až v praxi pár týdnů po podpisu obsáhlé a nepřehledné smlouvy. Celé jsem to zanedlouho manažersky nezvládl, jelikož požadavky té společnosti ani nebylo snadné plnit. Snažil jsem se v tom nějak pohybovat, ale nebylo moc pro mně výhodných řešení, takže to došlo k odstoupení ze závazného dlouhodobého obchodního vztahu a z toho vyplývajících sankcí, nejen finančních. Ke konci roku 2008 jsem tak byl nucen ukončit podnikatelskou činnost a další dva roky jsem to vzhledem ke konkurenční doložce ani nesměl dělat. Tím bylo definitivně ukončeno moje podnikání a s odstupem času si musím přiznat, že jsem se na tom podílel svými zejména manažerskými chybami. Jediným nejlepším řešením v nastalé situaci bylo hledat si co nejrychleji zaměstnání. Po kratší brigádě v roli správce nemovitostí, kde to nebyla časově ani finančně žádná hitparáda, jsem se na jaře 2009 vrátil skoro po dvaadvaceti letech k zemědělství jako odborník a teoretik tam, kde jsem byl už kdysi v letech dávno po ukončení VŠ. 

Plavba u Atlantiku, konečně jako zdravá ryba v čisté vodě

Konečně jsem něco opravdu v praxi "dával" (neboli zvládal), protože mně to hlavně bavilo. V období po začátku mého podnikání jsem byl kromě dvou týdnů v Londýně a mých pravidelných výjezdů do Německa, také na delší dobu v Irsku, konkrétně v Galway. Byl jsem tam pracovně na přímluvu jednoho známého z Anglie. V té době to byl můj společník z obchodní firmy založené v roce 1992, jehož manželka pocházela z Prahy. Poznal jsem ho v prostředí mně známém, protože chodil v Praze občas sázet na dostihy. Firma se nám však po roce vlivem jednoho společníka kterého přivedl on, začala v průběhu roku 1993 dostávat do krize, kterou jsem neměl pravomoc ovlivnit. Nakonec jsme z ní odešli oba a já byl po čase opět v situaci, kdy jsem chtěl nejlépe odejít od všeho někam daleko. Přes jeho známé mi tedy vyjednal možnosti práce v Irsku. Když jsem tam po vyřízení nutných formalit dorazil, měl jsem možnost výběru mezi dvěma možnostmi, a to jednak ve firmě prodávající zemědělskou techniku nebo přímo u koní. Bez váhání jsem samozřejmě zvolil práci u trenéra překážkových dostihových koní, občas s podílem na údržbě tréninkových tratí. K tomu jsem ještě také zajišťoval přepravu koní na dostihy, které se tam běhají často a na mnoha místech. Poštěstilo se mi tak získat kombinaci více činností, což bylo pro mě ideální řešení. Tehdy tam se mnou byla také moje dávná přítelkyně z Německa, což mi určitě pomohlo v tom, že jsem všechno dobře zvládal. Našla si tam hned první týden zajímavou práci v obchodní sféře, já jsem tam po celou dobu zůstal při mých osvědčených činnostech, protože mně ta práce bavila. Kromě náplně našich prací jsme měli také možnost občas ve volném čase cestovat, případně se scházet a blíže poznávat s místními lidmi. Je velmi pozitivní, že některé kontakty z této doby nám vydržely dodnes, zejména s lidmi od koní a dostihů. Pobyt tam byl velmi dobrou a nezapomenutelnou zkušeností, z které je možné stále čerpat. Nebýt rodinných důvodů, pravděpodobně bych se do Čech tehdy nevracel a zůstal bych v zahraničí, buď v Irsku nebo v Německu. K tomu jsem měl své důvody a navíc jsem Německo dobře znal už od dětství. Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak, vrátil jsem se vlivem událostí, zůstal tady a následně jsem se musel složitěji aklimatizovat. Posuzovat můj návrat zpět z hlediska mého následného působení zde je složitější, protože jsem tu v mnohých věcech začal od roku 1995 opět "plavat". Musím přiznat, že v některých věcech jsem hledal dlouhodobější motivaci, která mně tady v Čechách občas opouštěla. Pravda je, že si dodnes dovedu představit zajímavější život jinde.

Další aktivity pohledem "námořníka v mlze"

V období střední školy jsem přemýšlel o tom, zda se dá nějak dostat k práci trenéra dostihových koní. V podstatě také kvůli tomu jsem později směřoval na zemědělský obor. Bohužel jsem brzy zjistil, že je nereálné se tím tady uživit. V dostihovém sportu zde totiž odjakživa zdaleka nejsou finance na úrovni vyspělejších zemí, jako je Irsko, Británie a Francie. Tento sport tady nemá takovou tradici ani úroveň, a tak v něm většinou nejsou peníze na víc, než jen přežití. Opravdu vydělat si tím může jen několik dlouhodobě zavedených trenérů s dlouhodobou a často rodinnou tradicí. Ostatní jsou převážně nadšenci, kteří tomu věnují mnoho času, odříkání a výsledný efekt tomu často neodpovídá. Právě oni však jsou většinou ti opravdoví "srdcaři", bez nichž by tento sport neměl velké šance pokračovat. Z hlediska nějaké solidní pracovní nebo podnikatelské perspektivy toto většinou není výhodné ani v současnosti a totéž je možné říct také o většině dostihových jezdců v Čechách (až na několik výjimek) a lidech, kteří se o dostihové koně denně starají. Samozřejmě musím přiznat, že pokud by mně toto uživilo, určitě bych to dávno dělal na plný úvazek a nechodil do jiných zaměstnání.

Když si to přiznám, tak jsem do mého věku 35 let kromě solidních teoretických znalostí ze škol, v praxi defacto uměl dobře asi jen řídit auta, zvládat ježdění a práci u koní a k tomu jsem měl schopnost domluvit nebo zprostředkovat různé věci v obchodní sféře. Navíc jsem naštěstí uměl německy, anglicky a rusky. Co jsem dělal až do konce roku 2008 a kam jsem šel potom, jsem už tady zmínil. Jen tedy doplním, že v roce 2017 jsem se přes známé dostal shodou okolností k úplně jinému oboru (železnice) a následně jsem se ve volném čase několik let seznamoval s novou činností, aniž bych nějak plánoval, jak to případně využít v praxi. Mělo to být původně něco jako odreagování od všední reality běžného života, což nakonec tak i dopadlo. Bylo to dobré, ale ne lepší, než koně.

Kam jsem "doplaval"...?

V podstatě tady v Čechách nikam daleko, jelikož jsem se tu občas cítil tak, jako například motor auta v "nouzovém režimu", když musí jet na horší palivo. Občas jsem nechtěl akceptovat to, co mi život nabízel, ale zkoušel jsem hledat lepší varianty, než abych se "stal otrokem"  něčeho, v čem jsem se necítil dobře. S výjimkou studia na vysoké škole, kde to bylo převážně velmi pozitivní a občas také zábavné, jsem měl následně problém s tím, abych obětoval své mládí nějakému "budování kariéry" v tom, co se mi nabízelo. Chyběly mi asi potřebné cíle a nadšení. Určitě jsem měl různé šance "dobře se uplatnit", ale šance může být k ničemu, pokud v sobě k dané činnosti už předem nelze najít tu správnou chuť a zápal. Tím, co mně opravdu bavilo se bohužel v Čechách dobře uživit nedalo a ani dnes ideálně nedá, jenže já jsem ostatní možnosti neviděl jako dostatečně zajímavé. Co se týká zemědělství, tak jsem si brzy uvědomil propastný rozdíl mezi komfortem a náplní teoretické výuky na tehdejší vysoké škole zemědělské a reálnou a časově velmi náročnou prací přímo v praxi. Postupně jsem raději směřoval k určitému "devateru řemesel", tedy střídání několika činností, které jsem byl schopen zvládat. Kombinace více činností mi ve výsledku vyhovovala nejvíc, protože jsem se tak vyhnul jednotvárné náplni pracovního života. Sice jsem si nikde nevybudoval kariéru na nějaké lepší úrovni, ale vyhnul jsem se různým nepříjemným tlakům a vypětí, které to přináší. Mnozí moji kamarádi a spolužáci ze školy jsou asi úspěšní ve svém oboru, ale taky se tomu věnovali nepřetržitě od mládí a z mého pohledu je to připravilo o jiné zajímavé zážitky. Když jsem občas poslouchal jejich životní příběhy, tak jsem jim pak nic nezáviděl. Každý asi máme svoje vnímání životní reality a oni byli většinou už od svého mládí někde celoživotně "usazení" ve smyslu určitého místa a zásadní činnosti. Možná někteří měli štěstí v tom, že se měli kde realizovat a pokračovat tam, kde již žili nebo působili jejich předci, což bohužel nebyl můj případ. Bylo to zejména z důvodů složitých spoluvlastnických vztahů v místě mého původního bydliště, takže mít možnost s jistotou "usadit se" a věnovat se celoživotně něčemu zásadnímu, jsem tam ani neměl. Situaci v nemovitosti, kde jsem velkou část života bydlel, jsem nedokázal dlouhodobě zvládat tak, abych se mohl cítit celkově dobře. Žil jsem tam stále v jakémsi provizoriu, až jsem odtamtud po smrti rodičů raději odešel úplně. Občas se setkávám s lidmi, kteří mají náplň pracovního života takovou, při které sice vydělávají dobré peníze, ale ta činnost je v zásadě nebaví. Touto cestou se mi nechtělo jít, protože to se mi mohlo stát v případě, kdybych překonal nechuť kdysi po škole jít pracovat do nějakého podniku a projít tam počátečními rozpaky a překážkami. Dodnes tuším, že by to v mém případě nedopadlo moc dobře, protože bych se musel roky prokousávat mimo jiné nad účetními doklady do snad časem dosažitelné pozice ekonoma podniku. Věděl jsem, že s těmito činnostmi bych jen z nutnosti „zápasil“ a trápil se v tom, což by nikam daleko taky nevedlo.

Ke koním jsem se dostal v 11 letech prostřednictvím známého mojí mamky. Původně jsem to začal dělat nejprve v jezdeckém sportu, po čase mně starší kamarád přesvědčil k dostihovému zaměření. Koně jsem měl často jako svoji nejoblíbenější činnost a také jako únik od různých mých problémů, které mi život přinášel. Když mi v životě něco ideálně nešlo, obvykle jsem si utíkal od všeho vyčistit hlavu ke koním a cítil jsem se u nich ukrytý před všedním životem a různými problémy. Koně mi také pomáhali přežít to, co mi během života nevyhovovalo, protože jsem u nich vždy získával dobrou náladu pozitivní energii. Převážně kvůli koním jsem taky šel studovat zmíněný zemědělský obor na VŠ. Celkově v tom jsem nadšenec, který na různých místech načerpal mnohé poznatky a zkušenosti, které lze snad dobře použít v praxi. Mojí výhodou je také to, že umím lecos zařídit díky svým kontaktům a většinou najít spolehlivé spolupracovníky, kteří jsou u koní zásadní. Více z toho, co jsem v životě prožil u koní, je popsáno jinde. Kdo si to chce přečíst, může to najít zde. (ve 2. části občasníku č.1).

Zemědělství jako obor mého studia vyplynulo z mých aktivit u koní a pak také z nutnosti jít studovat tam, kde jsem měl šanci na přijetí. Na obory s technickým zaměřením jsem nemohl ani pomýšlet zejména kvůli mým středoškolským výsledkům z matematiky, částečně ale také z fyziky a deskriptivní geometrie. Na humanitní obory jsem se nehodil mimo jiné z důvodu, že jsem k tomu neměl jako kluk z malého města (spíš venkova) žádné hlubší předpoklady. Zemědělství mně při studiích bavilo, nejvíc určitě živočišná a rostlinná výroba, trochu také mechanizace (především ježdění traktorem se stroji, méně teorie a fyzika). Při studiích jsem zvládal většinu věcí dobře, ale po dokončení školy jsem v tom začal taktizovat a plavat. Postupem času jsem ztrácel motivaci k tomu, abych chtěl jít pracovat přímo do zemědělské praxe. Uplatnit vědomosti z ekonomické části mého vzdělání mně nelákalo, na to jsem doplatil už v prvním zaměstnání po ukončení školy, jak jsem tady již popsal. Chuť k sezení nad fakturami a účetnictvím jsem neměl a tomu, že bych se mohl někdy pokoušet uplatnit na vedoucích místech tehdejších podniků, jsem moc nevěřil. Musím přiznat, že velkou roli u mně určitě sehrálo to, jak jsem různé činnosti v zemědělské výrobě stále porovnával s prací u koní, která mně vždy bavila mnohem víc, protože to byla zároveň moje největší zábava. Samozřejmě toto srovnávání vedlo k tomu, že pak už jsem neměl motivaci k podobnému nadšení do práce jinde, než přímo u koní. Z praktického zemědělství kromě prací okolo koní umím posekat louky a sklidit seno (samozřejmě za pomoci traktoru a strojů) a odvézt valník s nákladem. Z teorie toho umím určitě víc, nicméně v tomto oboru jsem to asi dotáhl jen do úrovně, že jsem takový vědomostmi obdařený teoretik, ale odborník by asi bylo silné slovo. Už dávno jsem si navíc uvědomil také to, že mně sice nejvíce ze všeho ve škole bavila živočišná výroba, ale v praxi v podniku jsem to později vnitřně odmítal dělat hlavně kvůli tomu, abych nemusel posílat zvířata k zabíjení na jatkách. Já jsem nikdy nezabil ani slepici, takže těžko bych mohl být zootechnik v chovech na výkrm a produkci masa. Že na podobné činnosti nejsem vhodný dokumentuje třeba skutečnost, jak jsem před několika roky složil zkoušky na rybářský lístek, ale od té doby jsem už nikdy nešel ani zkusit rybařit. Nedovedu si totiž představit, že bych ulovenou rybu měl zabít a pak zpracovat. To si radši koupím domů polotovar v supermarketu nebo si zajedu dát rybí speciality někam do restaurace v mých oblíbených destinací u moře.

Možná se příliš sebekriticky odmítám považovat za odborníka v tom, co třeba dobře zvládám, ale v tomto jsem raději skromný. To, že jsem popis svého života umístil do námořnického prostředí, není také náhoda. Od dětství mně totiž fascinovalo moře, lodě, přístavy, trajekty, železnice a život u Baltu v dávné NDR, kde mně toto vše poprvé inspirovalo. Když mám volno, tak kromě času stráveného u koní si rád zajedu "vyčistit hlavu" tam, kde se cítím nejvíc v pohodě, což je nejčastěji ve městech jako je Rostock, Warnemünde, Stralsund, Lübeck, Wismar nebo v posledních letech také Hamburg. Prostě mně to převážně táhne aspoň k tomu nejbližšímu moři. Je možné, že se občas někomu z nás nepodaří mít život úplně podle svých představ. Někdo se s tím srovná a přijme to nabízené, jiný před tím opakovaně utíká, jakmile mu to čas a situace dovolí. Některé věci jsou prostě složité a pocitům se poroučet moc dobře nedá. Když občas pozoruji lidí okolo sebe, tak se mi zdá, jak na můj vkus mnozí berou a prožívají všechno příliš vážně. Je taková doba, kdy se všechno hrotí, tlačí se na výkony a výsledky, až z toho má mnoho lidí psychické problémy. Nemyslím si, že je toto ideální, ale to bohužel asi nezměníme. Na závěr mně napadá, že opravdová svoboda je z mého pohledu jen v sedle koní ve volné přírodě. Úplná svoboda je ale asi jen na moři, kam mně to taky opakovaně láká.