Svoboda na moři

Z Polabí až k Baltu a Atlantiku

⛵

Začátky mojí plavby

Člověk někdy vyzkouší v životě hodně věcí a činností, než najde to pravé, co mu vyhovuje a v čem se "najde". Někdo si ale ani po desítkách let není jistý, co bylo vlastně to nejlepší a co nejvíc chtěl a zda vůbec chtěl žít tam, kde ve skutečnosti nejvíce byl. I to se může stát. Není mým cílem, aby to vyznělo jako arogance, ani pokus o vlastní diskreditaci, natož aby mělo něco působit negativně. Jde jen o životní realitu, kterou s nadhledem přijímám. K tomu je potřeba mít určitý nádech nadhledu, aby se nevytratil ten mnou obdivovaný způsob života, tedy "Einfach Leben". 

Nejprve tedy něco o tom, čím jsem se možná odmalička odlišoval od svých vrstevníků. Neměl jsem poměrně dlouho reálné sny o tom, co bych chtěl jednou v životě dělat. Jako dítě jsem odpovídal na otázky, co bych si přál dělat v dospělosti asi tak, že bych chtěl být král, jezdit na koni a říkat jiným, co mají dělat oni... Z toho je patrné, že jsem tehdy jako malý klučík měl asi trochu zkreslené představy, pokud jsem to tedy vůbec myslel vážně. Dědičné jsem to ale neměl, protože rodiče i prarodiče nikdy neměli nic zadarmo a museli si vše poctivě po celý život odpracovat. Moje mamka byla úspěšná manažerka v zahraničním obchodě, později pracovala v právní oblasti a od roku 1990 podnikala v obchodní činnosti (reality, právní poradenství), můj taťka většinu života působil u vojenského letectva. Oba rodiče tedy byli pracovně úspěšní v poměrně prestižních činnostech, nicméně na můj přístup v budování mojí pracovní kariéry to patrně nemělo zásadní vliv. K určitému vysvětlení mého vidění světa dodám jen to, že jsem byl od dětství zprvu spíš introvertní jedináček, který nechodil do školky a býval jsem většinou u babičky, která se mi věnovala, případně jsem byl na dvorku mezi různými zvířaty. Do školy jsem ale šel o rok dříve, konkrétně kvůli jakémusi mému nadprůměrnému nadání, které "objevila" dětská lékařka důchodového věku v místě mého bydliště. Údajně ji nadchlo, že umím ve 4 - 5 letech číslice a o pár slov navíc, než byl běžný průměr v našem malém městě. Následně mně doporučila na nějaké testy, které možná ukázaly, že podle testů IQ a dalších pokusů na mně, úplně marnej snad nejsem. Následně moje mamka začala plnit rady údajných odborníků, jak ze mně vyrobit dalšího "Einsteina". Víc to nemusím rozebírat, ale dnes už můžu jen konstatovat, že žádný nositel Nobelovy ceny se ze mně ve skutečnosti vůbec nestal. Dokonce jsem byl rád za to, že jsem se dostal přes střední školu až na VŠ a tam následně naštěstí úspěšně k diplomu, což byl sen většiny mojí rodiny, zejména mojí mamky.

Jako zajímavost ještě doplním, že moji dávní prapředci ze strany mamky měli šlechtické kořeny ve Francii a kdoví, zda se třeba toto neprojevilo z celého rozsáhlého příbuzenstva v největší míře právě u mne. Shodou okolností se někdy necítím ani jako opravdový rodilý Čech a zdejší patriot, ale těžko říct o nějaké spojitosti s tímto. V každém případě jsem v některých věcech tady úplně ve shodě názorově nebyl a dovedu si pro sebe představit jiná a vhodnější místa k mému životu. * Možná je výstižné, když o mně někteří kolegové říkají, že jsem "Baron z Lysé". Trochu to ale nekoresponduje s tím, že jsem to od dětství v Lysé občas spíš přežíval a přemýšlel, jak jednou odtamtud zmizím, nejlépe do zahraničí (což se pak částečně stalo). Nakonec jsem z Lysé později cíleně (tak jak jsem to nosil v hlavě od mých 14-15 let) stejně odešel, třebaže ne tak daleko, jak jsem kdysi ještě neplnoletý plánoval. **

Úplně první moje nadšení pro něco se u mně projevilo v jiných oblastech, než u koní, což by málokdo tušil. Začalo to přesně v době, kdy jsme od mých 10 let několik let po sobě každé léto jezdili s mamkou v létě o prázdninách k Baltu v tehdejší NDR. Od první cesty do této destinace o prázdninách 1975 mně kromě moře zaujalo přímořské městečko Warnemünde, nedaleký přístav Rostock, lodě rybářské i nákladní a zejména pak trajekt do Dánska patřící státní železniční firmě Deutsche Reichsbahn. Líbilo se mi to a byl jsem rád, že jsme se tam každý rok vraceli. Je možné, že mít možnost žít tehdy v NDR u Baltu, tak by vše bylo jinak a já bych pravděpodobně nedělal nic z toho, v čem jsem nakonec převážnou část života "plaval" v Čechách. Pravděpodobně bych tam pracoval někde v přístavu v logistice nebo u trajektů, případně na tamní železnici. Už v dětství se mi postupně stala únikovou oblastí od zdejšího života tehdejší NDR  a tam jsem měl sen žít, což mně pak už neopustilo nikdy. Později se k tomu připojilo ještě Irsko. Jsem vnitřním založením víc příznivec moří, přístavů, lodí a všeho okolo, než zrovna toho, co jsem tady nakonec dělal jak ve volném čase, tak i pracovně.  Mám svůj pohled na svět a život, který se projevuje v mých prioritách a řešení věcí po svém.

Plavba školním životem všech úrovní

Když začnu základní školou. tak jsem chodil nejdříve 2 roky do malé obce 10 km od Lysé n. L., kde jsem bydlel. Do 1. třídy jsem nastoupil o rok dříve, z důvodu zmíněných rad "odborníků", abych se údajně doma nenudil. Do školy jsem musel od té první třídy stále někam dojíždět, ikdyž mně zpočátku často vozil děda autem. Důvody pro to, že jsem nechodil nikdy do školy v místě bydliště byly složitější, v podstatě děda za "minulého režimu" neměl v Lysé ideální "kádrové" renomé. Pak jsem začal od 3. třídy chodit do ZŠ v Brandýse nad Labem, jelikož to byla jazykovka s výukou Němčiny, kvůli které jsem tam přešel. Na gymnáziu jsem později pokračoval ve stejné budově jako byla ta základka. Trochu jsem se tehdy hledal a řešil jsem různé zájmy v tomto věku, takže to bylo znát i na výsledcích. Na gympl jsem šel totiž už z osmičky v necelých 14 letech, takže poměrně brzy. Z mého pohledu toto celkově nebylo ideální, protože jsem na některé věci byl příliš mladý a nezralý. Výsledkem souhry všech okolností bylo to, že jsem už od 5. třídy ZŠ byl spíš průměrný žák, později (na střední škole) student, který i z důvodu aktivit u koní a různých akcí okolo toho, neměl ideální výsledky. Moc mi nepomohlo hned v prváku na gymplu zranění a následná absence ve škole od října do prosince, na což tehdy ještě navázaly "uhelné prázdniny" v lednu a únoru 1979 v důsledku silných mrazů. Takže jsem hned na začátku nezachytil výuku a i z tohoto důvodu to pak nebyla hitparáda. Moc ideální to nebylo v matice a občas ještě ve fyzice, ale naštěstí jsem si pomocí některých dalších předmětů které mně bavily, trochu vylepšoval celkové výsledky. Vzpomínky na ZŠ a gympl ale nemám úplně úžasné jak kvůli boji s některými předměty, tak z důvodu každodenního dojíždění. To už je sice dávno za mnou, ale dodnes mně případné sny z období studia na gymplu trochu straší, ze všeho nejvíce zkoušení v hodinách, když jsem se na to předem dobře nepřipravil. Zkrátka nakonec to celé dopadlo tak, že po maturitě jsem byl vůbec rád, když se mi následně poštěstilo přijetí na 2. pokus (po odvolání) na VŠZ (dnes ČZU) v Praze - Suchdole, konkrétně na provozně ekonomickou fakultu. V podstatě jsem si ani nezasloužil se na nějakou VŠ dostat, což uznávám. Nicméně jsem se tam ocitnul a byla to tenkrát v mém případě sázka na největší jistotu v rámci VŠZ, abych se na nějaká studia vůbec dostal. V té době bylo možné zkusit studovat některé technické obory, ale já jsem dobře věděl, že tam by to bylo vysoko nad moje reálné schopnosti. Humanitní obory a třeba práva, umění a historie apod., mně nikdy nezaujaly a nelákaly. Časy se mění a dnes je PEF naopak nejvíc se rozšiřující a celkově poměrně prestižní fakulta. Tehdy jsem spíš uvažoval, že po prvním ročníku zkusím přejít na jiný obor v rámci školy, nejspíš zootechnik nebo rostlinář na Agronomické fakultě. Odjakživa jsem se trochu obával své pracovní budoucnosti v kancelářích nad různými fakturami a doklady. Vždy jsem se chtěl v životě pokud možno vyhnout účetnictví a administrativě, jelikož nemám talent na složité analytické myšlení a detailní pečlivost. Zkrátka mně toto nešlo a ani nebavilo, takže jsem se k tomu nedokázal přinutit nikdy, bez ohledu na prestiž a platové ohodnocení této činnosti. Práce ekonoma pro mně nebyla lákavá, protože to je jaksi v rozporu s mojí povahou a asi také s mými schopnostmi pro tento obor. Já jsem se dokázal leccos naučit ke zkoušce třeba i zpaměti, ale úplně jiné pak bylo umět to použít v praxi. Toto jsem ale v průběhu studií neřešil, takže se mi to pak v něčem vymstilo až mnohem později, v praxi.

V průběhu prváku jsem zjistil, že i na provozně-ekonomické fakultě (PEF) bylo pro mně mnoho zajímavých praktických předmětů, jako např. zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace apod., které mně hodně bavily. To byl základ k mým celkově poměrně velmi dobrým studijním výsledkům a tak mně to přestalo nutit k přestupu na jinou fakultu. Tam se mi přestalo chtít rovněž po zkušenostech z letních povinných pracovních praxí v zemědělských podnicích. Předměty, související s ekonomikou jsem naštěstí dokázal zvládat bez problémů, což bylo dobré. Asi jen to účetnictví, které moc dobře neumím dodnes, spolu s některými analytickými předměty, bylo pro mne poněkud hůře stravitelné. Tyto předměty byly z mého pohledu ve stínu těch převážně výrobních a praktických předmětů, které mně naopak velmi bavily. Ale i do té nechtěné části studia jsem se uměl přinutit, abych to zvládnul i za cenu naučení se to zpaměti, aniž jsem tomu úplně rozuměl a hlavně si nezhoršil výsledky, které jsem tehdy potřeboval mít. Nechtěl jsem si totiž zkazit průměr, protože po celou dobu studia jsem úspěšně pobíral prospěchové stipendium. Vzpomínám si, že mně například zajímal předmět teorie řízení a ze sofistikovaně prováděných testů a seminářů tohoto předmětu jsem poprvé začal zjišťovat, k čemu jsem a nejsem vhodný. Studium celkově mi z hlediska prospěchu od začátku šlo nad očekávání dobře, jen ty pracovní praxe v podnicích mi zpravidla zabraly celé léto. Už na první praxi před prvákem jsem poznal docela náročnou práci na obilním sile a po prváku něco podobného znovu skoro celé léto na poli, a to mně nebavilo. Přitom jsem byl na manuální práci docela zvyklý, protože jsem si v Lysé od svých 15 přivydělával skládáním uhlí do sklepů, a to bylo občas jako taková mírnější práce v dole. Víc než samotná práce na poli mi asi vadilo to, že jsem po celou dobu studií neměl v létě na nic čas, jelikož každé prázdniny to obnášelo 4-6 týdnů praxe v provozu zemědělských podniků. Takže i z důvodů náročných praxí jsem po 1. ročníku změnil názor a na jinou fakultu v rámci VŠZ jsem nakonec nepřestoupil. Celým studiem jsem prošel docela hladce a v září 1986 jsem v mých 22 letech úspěšně dokončil původně započatý obor. Tehdy jsem si opravdu tak trochu myslel, jak už to pak dál v životě "nějak v pohodě ušolichám" a časem se vydám do světa a tady se za mnou pomyslně "zavře voda". Celkově na tu VŠZ v Praze - Suchdole vzpomínám docela rád nejen proto, že jsem školu dokončil až na určitou patálii s účetnictvím, téměř bez problémů a s velmi dobrými výsledky, ale bylo tam i příjemné prostředí a zajímaví lidé z řad vyučujících i kolegů studentů. K čemu mi opravdu toto vzdělání později v průběhu života bylo kromě toho, že doma měli radost z mého diplomu a titulu a že mi to pomohlo se díky absolvování vojenské katedry při škole vyhnout tehdejší dvouleté vojenské službě, jsem většinu života neřešil a ukázalo se až postupem doby, že mi VŠ asi nikdy moc nepomohla ani k větším výdělkům.

Pracovní plavba v suchozemské zemi - jako ta "ryba na suchu"

V této oblasti jsem se od ukončení školy pohyboval zpočátku jako taková ryba na suchu, možná jsem v tom později občas plaval jako ostřílený mořský vlk, a to v takových případech, kdy jsem se ubránil něčemu nechtěnému. Tehdy jsem v začátcích ještě moc nechápal, že největší povinnosti pro mně promocí a získáním VŠ diplomu neskončily. V mých 22 letech jsem si myslel, že plynule přejdu do režimu "Abenteuer" (dobrodružství), spojeným s nějakou zajímavou "plavbou životem". To jsem se ale hodně přepočítal a následně přišla tvrdá realita, řekněme současnou mluvou, že pak už jsem to docela dlouho "moc nedával". Od dětství jsem měl sice vysoké IQ, což se opravdu potvrdilo, nicméně toto údajně nemusí mít vždy jen pozitivní vliv. Jak už jsem zmínil, počítal jsem s tím, že VŠ sehraje lepší roli v mém pracovním životě. Jenže to bych tenkrát musel mít alespoň nějaké představy, co bych vlastně chtěl dělat a jak toho dosáhnout, což jsem v rámci mého čerstvě dokončeného oboru neměl, jelikož v hlavě jsem měl pořád život jinde a s jinou náplní, než jaká se mi nabízela tady. V tomto bych viděl největší příčinu mojí následné pouti zejména pracovním životem.

Vzpomínám si, jak již někdy v polovině studií na VŠZ (1984) jsem se ocitl díky kontaktům mojí mamky v úspěšném zemědělském podniku v okrese Mladá Boleslav. Začal jsem tam totiž dělat mj. moji diplomovou práci a dokonce mi nabízeli podnikové stipendium po zbytek studia a k tomu další bonusy v podobě štědrého náborového příspěvku, když budu akceptovat závazek u nich po škole pracovat, konkrétně v úseku ekonomického náměstka ředitele. Podmínkou bylo, abych tam po škole nastoupil a odpracoval minimálně asi 5, možná 10 let. Měli o mně zájem, protože jsem na VŠ měl velmi solidní studijní výsledky a taky znali mojí mamku, která byla pracovně velmi úspěšná. Já jsem ale měl svůj pohled na svět a hlavně jsem už tehdy při návštěvách podniku pochopil, jakou bych asi měl náplň práce. Raději jsem se v té době předem nechtěl k ničemu zavazovat a všemu jsem nechal volný průběh, že se časem uvidí. Po dokončení studií jsem tam nakonec nenastoupil, protože tam byla nutnost buď bydlet v té malé obci, kde jsem nikoho neznal, případně tam každý den na vlastní náklady autem dojíždět, jelikož tam nebylo dobré spojení. Zajímavé na tom bylo, že ten podnik měl dobré dostihové koně, některé na závodišti v Lysé v tréninku paní Palyzové, několik jich pak měli přímo u nich na vesnici u Benátek nad Jizerou, kde je trénoval bývalý velmi dobrý překážkový jezdec pan Bárta. Měl tehdy v přípravě mimo jiné i koně, který byl synem Koroka a chystal ho ke startu ve Velké pardubické. Do této stáje jsem po práci měl možnost chodit jezdit v případě, že bych v podniku začal pracovat na té původně nabízené pozici. To se ale nestalo mj. i proto, že ve stáji u koní měli dlouholeté stabilní obsazení, kde bych se stejně necítil tak dobře jako tam, kde jsem to už dobře znal (tedy u trenérů v Chuchli nebo na závodišti v Lysé n. L.). Za nastalé situace jsem se zkrátka nechtěl vázat v podniku a k tomu na jiné pozici (tj. jako ekonom v administrativě), než jakou jsem si představoval. Potom už nezbylo nic jiného, než zkusit štěstí úplně jinde. Rozhodl jsem se nakonec pro podnik blízko mého bydliště, protože jsem po desítkách let dojíždění chtěl mít něco poblíž, abych měl čas chodit ke koním v Lysé, kam jsem to chtěl tehdy prioritně jít zkusit k paní Palyzové. Tak jsem se dostal k mému prvnímu reálnému pokusu o práci v zemědělské prvovýrobě po ukončení školy a já jsem se naivně těšil na zajímavou práci v provozu. Tehdy bych vzal na nějaký čas klidně třeba pozici traktoristy, ale moje vystudované zaměření mně opět nasměrovalo do kanceláře. Tak jsem byl v rozporu s mojí vizí přidělen na ekonomický úsek takového průměrného JZD, konkrétně jsem začal přímo v účtárně a administrativě, kde byly převážně ženy středního věku. Těm velel ekonom, který ukončil stejnou fakultu jako já, jen o 2 roky dříve. Bohužel jsem se dostal brzy do situace, kdy mně jeho podřízení a tedy moji noví kolegové, zatáhnuli do svých problémů s ním. Říkalo se tam o něm, že je arogantní a nepříjemný a já se v této nastalé situaci nechtěně stal hromosvodem jejich nespokojenosti. To jsem na začátek nepotřeboval, hned se plácat v problémech jiných. Traktoristy, zootechniky i agronomy měli a já se nechtěl trápit v dusné atmosféře toho ekonomického úseku. Připadal jsem si tam jako kozel zahradníkem, který ke všemu má poslání vnést na pracoviště klid a naději. Na to jsem neměl zkušenosti a navíc pracoviště bylo v malé vesničce v takových starých budovách a mně to v porovnání s prostředím areálu VŠZ, kde jsem se předtím při studiích 4 roky pohyboval, připadalo depresivně asi jako ve středověku. Ze zmíněného JZD jsem se tedy složitě vyvázal z členství a ke konci roku 1986 odešel. V podstatě jsem se tenkrát dostal do situace, kdy jsem měl po škole a vznikl problém, co dál.

Nakonec po dalších dvou krátkých peripetiích v trvání dohromady asi 3 měsíců (mj. banka v Praze a dočasná brigáda z nouze, mimo obor), jsem konečně našel uplatnění na delší dobu. Přes známé mojí mamky jsem byl v Praze od jara 1987 více než rok a půl na pozicí ekonoma - výzkumníka cen vstupů do zemědělství, konkrétně krmiv a hnojiv. To byla v něčem zajímavá zkušenost, jenže po čase jsem zjistil, že výdělek není ideální a lepší to dlouho nebude, tak jsem ke konci října 1988 odešel. Pak následovaly pokusy uchytit se jinde, mj. 2 krát v JZD přímo v místě bydliště. To už mi nabízeli poprvé i jiné místo, než jen v účtárně, kam bych měl vnitřní obavy znovu zkoušet jít. Ve finále to dopadlo tak, že potřebovali jedině úsekového zootechnika na pracoviště v malé vesnici u Lysé. Šlo o nejméně úspěšnou farmu, připomínající spíš středověký horror, o tamních pracovnících se raději zmiňovat nebudu. Zjistil jsem, že už to tam v krátké době přede mnou vzdali 2 zkušenější zájemci s praxí. Na rovinu jsem jim řekl, že toto opravdu já nemám zapotřebí a tak mi nabídli ještě možnost práce u klusáckých koní, těch za kterými se jezdí v sulce a kouká se jim za neustálého drncání, přímo do zadku. To jsem s díky odmítl, protože mně klusáci nikdy nezaujali a nemělo tedy smysl to zkoušet mezi lidmi, které toto opravdu bavilo. Jelikož moje mamka znala mj. i tehdejšího rektora VŠE který pocházel z Lysé, zkoušela mi vyřídit možnost zaměstnání tam. Z nějakých důvodů ale nikdy nedošlo ani k pohovoru, pravděpodobně už jsem měl nějaké negativní renomé v místě mého bydliště. Pak jsem měl ještě od mého dědy vyjednanou možnost jít zkusit štěstí do JZD Přerov (blízko Lysé n. L.), nicméně tam jsem se ani nedostavil na pohovor z důvodu, že jsem na to zapomněl a shodou okolností jsem ještě v podvečer nic netuše vydatně slavil nějaké události okolo dostihů. Ráno jsem pak nebyl schopen jít na ten pohovor, tak mě naši omluvili a já už tam radši nikdy nešel. Brzy potom jsem měl ještě jeden zoufalý "rekord", a to v délce zaměstnání. Nastoupil jsem totiž, opět na základě snahy mojí mamky mi něco najít, ráno v 6 do kanceláře jedné výrobní firmy v Lysé a tam jsem vydržel jen do polední přestávky. V té jsem opustil podnik, kam už jsem se nevrátil a zavolal jim, že končím ve zkušební lhůtě. Odpoledne už jsem byl raději na bleskově zařízené brigádě u dostihových koní, vyčistit si tam od všeho hlavu v sedle plnokrevníků. Od té doby pak šel můj původní obor postupně stranou, snad jen s výjimkou zkoušek na oprávnění trénovat koně a zdokonalování se v angličtině. Mezitím jsem ještě stihl 3 měsíce práce v kanceláři v Praze 10 jedné firmy vyrábějící sportovní zařízení. Odtamtud jsem odešel přesně poslední den zkušební doby. Léto 1989 jsem prožil (ne poprvé) na brigádě u dostihových koní a pak na menší nátlak mojí mamky jsem na závěr svých zaměstnaneckých peripetií zkusil ještě na podzim 1989 úřednickou práci v Praze, v ekonomickém úseku OÚNZ. To moc dlouho netrvalo, protože  ihned po „sametové revoluci“ jsem se v závěru roku 1989 rozhodl ukončit tu tříletou sérii převážných nezdarů, a co nejdříve začít pracovat sám na sebe jako OSVČ s náplní obchodní a zprostředkovatelská činnost, rozvážení všeho možného, externí výpomoc úspěšnějšímu známému v autodopravě, opravy jízdních kol v dílně mého dědy. Samozřejmě jsem pořád dělal něco také u koní, kde jsem to měl zmáknuté a navíc mi to pomáhalo k "vyčištění hlavy" od nezdarů jinde. Takto jsem se všelijak začal pohybovat v již nikdy nekončícím kruhu "devatera řemesel".

Důvod mého osamostatnění byl kromě získání osobní svobody, také samozřejmě prostor na práci s koňmi a větší časová flexibilita různě kombinovat aktivity, u mně někdy i podle výhodnosti a ročního období (v sezóně více času u koní, v zimě více jiných činností a různé obchody atd.). Od začátku 1990 jsem tedy různě téměř 20 let podnikal v rozmanitých činnostech zmíněných výše a to postupně přešlo do založení obchodní firmy se společníky z Británie. Časem pak následoval pobyt v zahraničí a práce tam na dostihovém závodišti a po návratu jsem začal přebírat od mamky realitní činnost a k tomu finanční poradenství, v čemž jsem postupem doby nebyl tak úspěšný jako ona. Při to všem jsem pořád dělal něco okolo koní, protože jsem měl také cca 10 let své vlastní překážkové koně a občas navíc od známých a kamarádů. Pro úplnost ještě doplním, že na jaře 1991 mně v Lysé přemluvili nastoupit do funkce vedoucího odboru na Městském úřadě, kde jsem mimo jiné měl na starosti rovněž projednávání přestupků. Tam jsem se dostal do problému, kdy jsem byl nařčen, že jsem údajně uložil nízký trest 2 svým známým za jejich přestupky. Než abych tam poslouchal zbytečná obviňování a plácal se v tom dál, tak jsem funkci zabalil sám a odešel po necelých 2 měsících. Upřímně, ta agenda v mojí kompetenci mně stejně od začátku vůbec nebavila, a tak jsem to velmi rád ukončil a vrátil se rychle ke svým rozmanitým činnostem OSVČ. Ještěže jsem byl prozíravý a ani nepozastavil jediný ŽL. Pochopil jsem definitivně, že se musím snažit pracovat pokud možno jen sám na sebe, jinak to nebude úplně ono.

Samostatná OSVČ činnost mi vyhovovala v mém pracovním životě nejvíc, mimo jiné kvůli pocitu svobody a volnosti, ale také možnosti mít čas i finance na aktivity s koňmi. V průběhu mého podnikání mi shodou okolností přišly i nabídky z pohledu většiny lidí velmi dobrých zaměstnání, ale ne až tak z pohledu mého. Například jsem mohl zkusit vést velkou část podniku dobrého známého mojí mamky nebo mi můj dobrý známý chtěl zařídit práci na MZe s náplní řešit vše okolo chovu anglického plnokrevníka a provozu dostihů. Uvedené nabídky jsem ale nakonec vůbec nevyužil. Jednak mi podnikání tehdy fungovalo dobře a mimo jiné například u té práce na MZe byla podmínka nemít na sebe registrované svoje koně ani žádnou licenci k činnosti v dostihovém sportu. Navíc bych na moje poměrně velké aktivity s koňmi po práci neměl čas. Stejně jsem v té době raději ani nechtěl měnit svůj zavedený způsob života, kde jsem byl sám sobě šéfem, za nějakou vidinu jiné a pro mně neznámé kariéry a sedět na úřadě či jen služebně cestovat s jasně vymezeným programem. Moje podnikání na ŽL bych sám od sebe nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal nezaviněně do problémů, které mi kvůli konkurenční doložce na 2 roky zabránily pokračovat. Bylo to trochu mojí blbostí a roli sehrálo i to, že jsem si v oboru podnikání (realitní činnost) tolik nevěřil jako v dobách, když jsem to dělal s mamkou. Prostě jsem to rok po její smrti dovedl k fiasku, skončil jsem a další 2 roky jsem to nesměl dělat, což bylo likvidační. Musel jsem tedy hledat zaměstnání, až jsem se po kratší brigádě (v roli správce nemovitostí, kde mi to ideálně nešlo) na jaře 2009 opět spíš náhodně vrátil skoro po 22 letech k zemědělství jako (rádoby) odborník a teoretik.

Před časem, když jsem měl od rozvodu 2010 za sebou do roku 2017 nemálo převážně nepovedených pokusů o navázání soukromého života (s ženami odtud jsem totiž sbíral jedno fiasko za druhým, až jsem to tehdy na dlouho zabalil úplně), jsem se náhodně dostal k určité změně a odreagování v jiné činnosti. Následně jsem se ve volném čase postupně několik let potají učil novou činnost, související s železniční dopravou. Původně jsem ale už předem spíš nepředpokládal, že to budu opravdu někdy muset dělat. Nicméně okolnosti mně donutily aspoň částečně se tomu věnovat, a tak to mám od určité doby (2020) převážně k takovému občasnému odreagování se od všedního života a snažím se to brát jako takovou další zábavu. Nechtěl bych to ale dělat jako hlavní zaměstnání na plný úvazek a už vůbec ne v přepravě osob, kde mně to zatěžovalo a vyčerpávalo (nemám obecně rád práce mezi velkým množstvím lidí). Zkrátka pro mně je mnohem příjemnější vozit třeba kontejnery, uhlí nebo poštu, než lidi. V osobní přepravě, natož v MHD bych nechtěl dělat ani týden. Z toho je zřejmé, že ani v tomto bych se nedočkal větších výdělků. Je to především tak, že potřebuji mít vždy nějaký únik k různým pro mně zajímavým činnostem, protože stereotyp koloběhu běžného života uprostřed lidské civilizace větších měst, mně dokáže po čase dovést až k doslovnému vyčerpání a "burning outu". Z toho co jsem zde uvedl lze asi usoudit, že jsem většinu života člověk skoro "devatera řemesel". Musím konstatovat, že se všemi důsledky. Když to ale vezmu z pozitivního pohledu, tak v rámci "devatera řemesel" zvládám dobře ještě činnosti obchodníka, jednatele a případně i krizového manažera na krátkodobější akce jako dočasný záskok za někoho, kdo pak převezme větší odpovědnost a bude mít dlouhodobé vize.

Plavba u Atlantiku, neboli povedený pokus zkusit práci v zahraničí

To už konečně bylo jiný kafe, tedy spíš Guiness...

V první půlce 90. let jsem byl kromě 2 týdnů v Londýně a mých pravidelných výjezdů do Německa, také na delší dobu v Irsku, konkrétně v Galway. Byl jsem tam pracovně na přímluvu jednoho známého z Anglie. V té době to byl můj společník z obchodní firmy založené v roce 1992, jehož manželka pocházela z Prahy. Poznal jsem ho v prostředí mně známém, protože chodil v Praze občas sázet na dostihy. Firma se nám však po roce vlivem jednoho společníka kterého přivedl on, začala v průběhu roku 1993 dostávat do krize, kterou jsem neměl pravomoc ovlivnit.  Nakonec jsme z ní odešli oba a já byl po čase opět v situaci, kdy jsem chtěl nejlépe odejít od všeho někam daleko. Přes jeho známé mi tedy vyjednal možnosti práce v Irsku u koní. Když jsem tam po vyřízení nutných formalit dorazil, nabídnuli mi práci - takový zajímavý job spojený s údržbou místního závodiště a tréninkových drah pro koně. Náplní práce byla zejména údržba dostihové dráhy včetně tréninkových tratí na místním závodišti a k tomu zajišťování přepravy koní na různé dostihy, které se tam běhají často a na mnoha místech. Ke koním jsem tam chodil někdy souběžně a k tomu i ve volném čase, protože mně hodně zajímalo jak to tam dělají. To se pak ukázalo jako výhoda, protože když jsem jim chodil pomáhat i ve svém volnu, měli jsme dobré vztahy a některé kontakty mi vydržely až dosud. Když tam za mnou brzy přijela moje kámoška z Německa, tak si tam hned našla dobrý job obchodního zástupce při prodeji krmení pro koně. Kromě toho působení u koní tam byla lákavá také možnost občas ve volném čase cestovat a mj. se tu a tam večer setkávat s místními rybáři u piva v místních Pubech. Vyprávěli nám své příběhy a tím se opět probouzel můj skrytý námořnický sen. Celkově to bylo super a pro mně ten život tam byl především lákavý. Nebýt rodinných důvodů, asi už bych se do ČR tehdy nevracel a zůstal bych v zahraničí, nejspíš však nakonec v Německu, k čemuž jsem měl své důvody a taky jsem to tam dobře znal už od dětství (více zde). Jak už to někdy bývá, tak se vše vyvinulo jinak, vrátil jsem se a zůstal tady, následně jsem tu opět začal v lecčem plavat. Posuzovat můj trvalý návrat sem z hlediska mého následného působení i spokojenosti, je dodnes poněkud složité.

Plavba v dalších oblastech života

K některým oblastem života mám vztah trochu specifický a do jisté míry jiný, než má většina zdejších lidí. Například kolektivní sporty celý život vnímám s větším nadhledem, protože mně ani jejich aktivní provozování nikdy moc nelákalo. Odjakživa preferuji ze sportů outdoorové aktivity a tak například radši běhám nebo jezdím na kole venku třeba i v dešti a větru, než abych ve fitcentru či doma běhal na pásu či šlapal na rotopedu. Jakýkoliv sport nebo pohyb venku v přírodě mně od dětství jednoznačně baví nejvíc, ale naopak ve fitness-centru jsem za celý život vůbec nikdy nebyl a cvičil jsem kdyžtak jen doma. Zimním sportům se nevěnuji moc často, s výjimkou jít tu a tam na běžky nebo si občas sjet svah, což souvisí s mým celoživotně horším vnímáním zimy, jako nejméně oblíbeného ročního období.

Přestože již mnoho let žiju v Praze, jelikož z Lysé jsem odešel před delší dobou, tak mně z velké části stále míjí ten opravdový městský život v Praze, s kulturou, sportem i zábavou, na které si hodně pražských lidí potrpí. Na toto nejsem z důvodu svých specifických zájmů moc zvyklý, a tak to jde převážně mimo mně. Žít trvale jen na venkově by ale pro mně bylo složitější zejména v tom, že by se mi nechtělo denně dojíždět v přeplněné dopravě do práce.

Při svém životě v Praze si nejsem schopen na lákadla velkoměstského života (např. koncerty, divadla, historické památky, lepší restaurace, centrum Prahy apod.), zejména z důvodu mých odlišných zájmů, najít čas a do jisté míry ani peníze. Zajímavé je, že třeba život ve větších městech se mi líbí v Německu, kde bývám na dovolené nebo výletech. V Praze jsem rád kromě lepších pracovních možností zejména proto, že nemusím nikam daleko dojíždět. Spíš teď jezdím občas opačným směrem z Prahy do Lysé, naštěstí ale ne denně.

Co se týká návštěv sportovních událostí, tak jsem občas chodíval na hokejové zápasy extraligových pražských klubů a ve své době i klubu KHL Lev Praha. Reprezentační akce hokejistů ani fotbalistů jsem odjakživa moc neprožíval, takže jsem to nesledoval přímo na sportovištích nikdy a ani moc u TV. Nejsem totiž asi ideální zdejší patriot a tak mně to nelákalo. S kámoši či známými si několikrát ročně zajdu na pivo, převážně někde na okraji Prahy nebo na venkově v klidné restauraci a raději sedím venku než uvnitř. O politice se většinou sám od sebe nebavím, protože s názory prezentovanými zejména od roku 2022 já osobně nesouzním a tak nemám ani zapotřebí o tom diskutovat a tím si vytvářet zbytečné spory, které jsou od jisté doby časté i mezi kamarády a známými. 

Kam jsem vlastně doplaval...

Z hlediska pracovní kariéry moc daleko ne, protože mi nevyhovovala většina  možností, které byly v určitém období aktuální a reálné. Určitě jsem měl šance a možnosti se dobře uplatnit, jen to buď nebylo podle mých představ, případně to nepřišlo ve správný čas a já jsem pak neměl velkou motivaci nebo důvod do toho jít. Postupem času jsem se dopracoval téměř k "devateru řemesel" a díky tomu většinu života poněkud rozmanitě přežívám. Nikdy jsem se nechtěl nutit do ničeho, co mně už předem odrazovalo nebo co mi dlouhodobě nesedělo, a to bylo určitě dobře. Sice jsem si v ničem nevybudoval kariéru na nějaké vyšší úrovni, ale vyhnul jsem se tak tlakům a vypětí, které s tím souvisí. Určitě toho zpětně nelituji a nezávidím těm, co se k něčemu dostali většinou na úkor nějakého většího odříkání. Mnozí moji kamarádi a spolužáci ze školy jsou sice úspěšní ve svém oboru, ale taky se tomu věnovali nepřetržitě od mládí, ne-li od dětství. Narozdíl ode mně jsou oni celoživotně stabilizovaní (neboli "usazení") a věnují se dlouhodobě svému zásadnímu oboru, který zvládají komplexně a nevybírají si u toho jen oblíbené činnosti, jako já.

Koně jsem původně začal dělat nejprve v jezdeckém sportu, později jsem se vlivem kamaráda dostal k dostihovému zaměření. To jsem ale v Čechách nikdy neměl jako hlavní zaměstnání (kromě brigád v dobách mých "útěků" z různých pracovních poměrů), takže mi u koní nezmizel ten pocit, který často končí tím, když se ze zábavy stane práce nutná k obživě a přežití. Já jsem to u koní míval naopak tak, že když mi v životě něco nešlo, utíkal jsem si od toho vyčistit hlavu ke koním, kde jsem se cítil ukrytý před všedním životem a životními složitostmi. Tak to fungovalo u mně až do roku 2003, kdy jsem to postupně v tomto oboru dotáhl k neslavnému konci na jaře 2006. Dostihové plnokrevníky považuji za šlechtice mezi zvířaty, taky jsem si s nimi coby "Baron z Lysé" často rozuměl lépe než s některými lidmi. Musím uznat, že mi koně a moje činnost u nich pomohla přežít to, co bylo tady v ČR pro mně hůř stravitelné, a tak byli důstojnou náhradou mých nenaplněných dávných snů o životě jinde a jinak, jak už jsem popsal. Je pravda, že ani u koní jsem neměl nikdy maximální ambice a tak jsem to dělal především ve volném čase a byl v tom tedy maximálně na úrovni takové solidní "druhé ligy". Pracovně si nejvíc cením svých zkušeností a "know how" z Irska, navíc jsem dodnes ve spojení s lidmi odtamtud a vše stále sleduji. Mám to dokonce tak, že všem z Irska v dostihovém sportu už desítky let fandím, a tak to mám také v případě jejich soupeření s účastníky z ČR. Podobně dobré vztahy mám s koňaři ze Slovenska, Polska, Francie a Británie. Vše, co o tom vím, mi zde v Čechách tradičně k ničemu nepomohlo, což lze pochopit z mého pohledu na dění okolo koní a dostihů zde.

Zemědělství jsem si kdysi vůbec nevybral cíleně, ale spíš to nějak náhodně vyplynulo ze situace a nutnosti jít studovat něco pro mně zvládnutelného, jelikož jsem na mnohé obory prostě neměl schopnosti (technické zaměření) nebo mně to nic neříkalo (humanitní obory). Zemědělství mně sice při studiích bavilo a šlo mi vše dobře, ale po dokončení VŠ jsem se do toho v praxi ani moc pouštět nechtěl. Kromě různých shod okolností i proto, že jsem v tom od povinných školních brigád viděl především náročnou a na počasí závislou práci často v obtížných podmínkách a přitom hodně stráveného času v poměru k výdělkům. Zkrátka jsem v tom oboru nedokázal vidět dlouhodobý cíl pro mně a mít tu správnou motivaci. Tehdy v mládí jsem v tom nebyl schopen najít ani žádnou romantiku, možná v těch 80. letech u toho ani žádná nebyla. Přechod ze školy do praxe mi moc nevyšel a pak to se mnou šlo dál, až jsem se odklonil jiným směrem. Svoji roli sehrálo rovněž to, že jsem práci v zemědělské výrobě porovnával s činnostmi u koní, které mně bavily vždy mnohem víc. Z praktického zemědělství (kromě koní, kteří do toho nepatří), umím jen základní věci, z teorie je toho snad o něco víc, ale do praxe ji ani uvést nedokážu. Například nějaké vyspělejší technologie tzv. "precizního zemědělství" mně spíš odrazují a nerad bych se v tom plácal, protože maximum v tomto pro mně je používání "zemědělské navigace" na traktoru. Vrchol mojí pracovní činnosti jsem asi prožil v Irsku, kde jsem si se vším při tehdejší práci poradil dobře a bavilo mně to tam. Ve svém oboru jsem to naopak v Čechách dotáhl jen do úrovně, kde spíš než opravdový zemědělec, jsem takový možná průměrný traktorista s přidanou hodnotou teoretických vědomostí ze zemědělství. V zaměstnání u stolu s počítačem toho snad v tomto oboru moc zkazit nemůžu.

Na závěr musím uznat, že jsem to v pracovní oblasti celkově nejednou "moc nedával" s výjimkou toho, co jsem tady už popsal. Prioritně jsem se řídil tím, že ke svému dobrému pocitu potřebuji mít zásadní věc, a to pocit volnosti a k tomu ideálně mít šanci výběru z více možností. Věnovat se v životě jen jediné činnosti a strávit ho kvůli tomu na jednom místě nebylo nikdy z mého pohledu to, co bych opravdu chtěl. Můj styl života byl v rozporu s optimální cestou stát se v něčem opravdovým odborníkem, což mně ale netrápí. Vím totiž, že opravdoví odborníci moc lehký život nemají, protože jsou sice žádaní a často mají i dobré finanční ohodnocení, nicméně jsou obvykle v trvalém pracovním vypětí a pod tlakem, což mi moc nesvědčí. Naštěstí jsem měl v mém "devateru řemesel" určitou možnost odreagování se a nezávislost. Vše jsem chtěl mít tak, abych nemusel být ničeho a nikoho otrokem. Jediná činnost, kde mi tolik nevadila práce pod občasným tlakem, bylo v jisté době vše okolo koní a dostihů. To se  nakonec ale nestalo nikdy mojí hlavní pracovní náplní, ale zase jsem v tom měl ideální únik od všeho možného. Tak to prostě bylo a určitě nemůžu říct, že špatně.  Ze všeho plyne závěr, že důležité určitě je, aby nás vše co děláme, především bavilo. Ke všemu je zásadní  hlavně zdraví, které je pro každého základem jakékoliv úspěšné plavby, jak na moři, tak životem .

Napadá mně myšlenka, že opravdová svoboda může být jen na moři, ta částečná byla občas v sedle koní nebo za volantem auta. Kdysi bývala pro mně 1x ročně i na železnici, když jsem v dětství jezdil přes noc rychlíkem Warnow z nádraží Prahy - Střed do Warnemünde. Byla to ta cesta z Polabí (kde jsem kdysi v Lysé nad Labem žil) až k Baltu, kde se mi vždy líbilo a kam mně to láká dodnes.

⚓⚓⚓⚓⚓

*  já jsem od školních let měl jakousi vnitřní vizi, že v Lysé jednou nebudu trvale žít, k čemuž jsem asi měl důvody, které vyplynou z dalšího. Měl jsem totiž představu, že vyrazím zkusit štěstí do světa nebo alespoň někam jinam. V rodině to nikdo nebral vážně a naopak byli přesvědčení, že bych měl trvale zakotvit tam, kde jsem žil už jako dítě. To byl asi jediný a zásadní nesoulad mezi mnou a mými nejbližšími, tedy rodiči a dědou, protože babička z Lysé zemřela brzy, když mi bylo 7 let. Atmosféra prostředí, v jaké jsem od dětství žil, byla z mého pohledu taková rozporuplná. na jedné straně by pro mně doma udělali vše, na druhé straně jsem pociťoval docela striktní "nalajnování" mého života a v tom byl asi zásadní můj problém. Moje mamka a částečně i děda totiž měli se mnou asi jediný cíl, a to abych vystudoval nějaký prestižní obor na VŠ, ve kterém budu velmi úspěšný a k tomu se natrvalo usadil v Lysé nad Labem a žil tam spořádaný rodinný život v jejich dosahu. Můj taťka byl naštěstí v tomto mnohem méně radikální, v podstatě zastával teorii, ať si vše rozhodnu sám. V určité době mi k myšlenkám na "mizení" otevřel šanci jeden můj kontakt ze zahraničí (ještě z dětství) a já později od rané dospělosti tu a tam odjížděl na kratší výlety jakoby "do neznáma", aniž to konkrétně kdo v rodině tušil. Aniž to bylo na první pohled patrné, od svých nejbližších jsem se v jistém směru odcizil (ani jsem je téměř neinformoval o svém soukromí, byl jsem v takovém spíš tajemnu a nikdo mi moc neviděl do hlavy). V roce 1987 jsem takto odjel i na delší dovolenou v NDR, aniž jsem to doma nějak upřesňoval. Tím si zpětně nechci dělat alibi pro své počínání v Lysé, ale dlouhodobá myšlenka na odchod jinam, se určitě podepsala na motivaci tam něco budovat, navíc tehdy v tzv. bezpodílovém spoluvlastnictví, které bývá značně omezující. Je pravděpodobné, že k tomu přispěl tento náš problém v širším příbuzenstvu, který se odrazil na pohodě našeho bydlení v bytovém domě na náměstí a tedy žití od mých 4 let věku a dále až do mého odchodu o cca 40 let později. Víc bych to nechtěl rozebírat, protože mnoho lidí má podobné i větší problémy a zvládají to, nicméně moje povaha je odlišná. Nejsem urputný bojovník a hlavně se nerad do něčeho nutím, jelikož to pak většinou stejně nemá dlouhé a úspěšné trvání. Většinou se řídím filozofií, že život je krátký na to, abych setrvával v jakýchkoliv dlouhodobě nekomfortních situacích. Myšlenku na odchod z Lysé jsem si v sobě nesl od mých cca 14-15 let skoro celý život. Nakonec to dopadlo tak, že při řešení jiné krize o mnoho let později (souviselo to ale i s tím vším z minulosti), jsem odtamtud ve finále přece jen z vlastní vůle a cíleně odešel. Dodnes to 100 % vnímám jako správné řešení, jelikož bych tam stejně nikdy nechtěl žít a ani bych to tam nezvládal. Můžu i s odstupem mnoha let jen potvrdit, že tehdy se mi odchodem vážně velmi ulevilo a vyřešila se tak moje vleklá situace sahající až do dětství, a to naštěstí definitivně. V tehdejší složité situaci, kdy se rozsypalo hodně věcí ve více oblastech, jsem měl jediné štěstí. A to v tom, že jsem v Lysé měl komu předat nemovitost po mých předcích, se kterou jsem si nikdy ani v myšlenkách při své povaze nevěděl rady. Prostě jsem to tam od mládí či dětství evidentně "nedával" a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to je. K Lysé nad Labem jako takové, mám dobrý vztah a nejsem obětí žádné hořkosti nebo negativních pocitů. Jen vím, že tam nemám ideální renomé z dob mých pokusů o zaměstnání po škole a částečně možná také z mého působení u koní. Ze všeho uvedeného je možná zřejmé, že ve mně byl určitý důvod k "vnitřnímu vzdoru", který se později projevoval v mém dalším počínání v průběhu života a trval poměrně dlouho. Uzavřu to tím, že si nechci dělat alibi pro způsob mého života.

Když jsem v srpnu roku 1975 jel poprvé do Warnemünde, ještě jsem skoro vůbec nic nevěděl o koních ve smyslu, že u nich začnu něco aktivně dělat a následně s nimi v životě strávím nemálo času. Nakonec jsem se i díky nim dostal až k tomu Atlantiku, kde to bylo pro mně ve své době nejlepší.

**  z pohledu na zahraniční události i žití někde podle mých představ, by pro mně bylo vhodné neutrální Irsko, které neřeší mnohé záležitosti tak vyhraněně, jako zejména současná vláda v ČR