Proč jsem odšl z Lysé
Z Lysé jsem utekl jako před povodní, bylo to však pro mně ideální řešení.
O tom, jak jsem se nesmířil s tím, co mi život nabízel a odmítal jsem následně překonávat překážky tam, kde jsem často jen přežíval ...
Od školních let jsem měl jakousi vnitřní vizi, že v Lysé jednou nebudu trvale žít a pokusím se raději objevovat něco nového. Od léta 1978 jsem představu, že někam vyrazím zkusit štěstí, upřesnil na jedno místo v zahraničí, což vyplyne z dalšího. V rodině naopak žili v přesvědčení, že trvale zakotvím tam, kde jsem žil jako dítě. To byl tehdy asi jediný vážný, ale z mé strany tichý a tudíž okolím netušený nesoulad mezi mnou a mými nejbližšími, tedy rodiči a dědou, protože babička z Lysé zemřela brzy, když mi bylo 7 let. Vysvětlím moje důvody konkrétně. Atmosféra prostředí, v jaké jsem se od dětství pohyboval, byla z mého pohledu taková složitější. Na jedné straně by pro mně doma udělali vše, na druhé straně jsem pociťoval docela striktní "nalajnování" mého života. Moje mamka a částečně i děda totiž měli se mnou asi jediný cíl, a to abych jednou vystudoval nějaký prestižní obor na VŠ, ve kterém budu velmi úspěšný a k tomu se natrvalo usadil v Lysé nad Labem a žil tam spořádaný rodinný život v jejich dosahu. Šlo jim patrně o to, abych se měl líp než oni, protože jsem si zpětně uvědomil, že to u nich nebyla v určitých směrech hitparáda. Bylo to z velké části jako následek toho, že můj děda se jako člen dávné rodiny "živnostníků" nikdy nesmířil s tehdejším "znárodněním majetku" jejich rodiny a dával to vždy náležitě najevo. Následkem toho se moje mamka nedostala na VŠ a ani já neměl na růžích ustláno, jelikož moji rodiče raději zařídili, že jsem z "preventivních důvodů" ani nikdy nechodil do školy v místě bydliště a stále jsem musel někam dojíždět už od 1. třídy základní školy. Doma v Lysé jsem neměl žádný velký komfort a dlouho ani vlastní soukromí, a tak jsem si časem zvykl na takový život kočovníka, který chodí domů spíš jen přespávat. Na pocit zázemí, kam bych se rád vracel, si tak nějak moc nevzpomínám. Můj taťka to naše bydlení rovněž nepovažoval jako ideální stav, byl naštěstí pro mne ve většině názorů pragmatik a nesliboval mi lepší zítřky, které neměly reálný základ. Neříkal mi například tak, jako moje mamka a děda, jak se "budu mít jednou v Lysé dobře" v souvislosti s podílem na majetku, konkrétně na domě v centru města, kde jsme bydleli. Můj otec se v tomto prostředí taky podobně jako já cítil jako "ryba na suchu", a tak v podstatě správně zastával teorii, ať si vše zásadní v životě jednou rozhodnu sám. Prostě realita našeho bydlení v bytě v Lysé byla od nastěhování se tam v roce 1968 (kdy mi byly 4 roky) taková, že se jednalo o byt v tzv. činžovním domě z roku 1888 (rekonstruonaný někdy v roce 1938) a nacházel se přímo na jednom z náměstí. Byt byl defacto tvořen jen 2 velkými místnostmi (26 a 30 m²), improvizovanou kuchyni z chodby a pak tam byla koupelna, WC a komora. Vše bylo už tehdy takové staré ještě z dávných dob, místnosti s vysokými stropy a velkými netěsnícími dřevěnými okny. Topilo se tam až do roku 1978 kamny na uhlí v jednotlivých místnostech a potom v kotli na uhlí v koupelně, s rozvody k radiátorům tzv. "etážového topeni". Víc to nemá smysl zpětně dnes rozebírat. Co je ale zásadní, tak k tomu všemu tam byly přinejmenším nedobré (velmi diplomaticky řečeno) vztahy mezi rodinou příbuzných bydlících v tomtéž domě a naší rodinou. Tolik k vysvětlení, proč jsem většinou byl raději co nejvíc někde venku, především u koní a chodil tam jen z nutnosti přespávat.
V průběhu mého života došlo k několika důležitým událostem, a tou první byly opakované cesty od mých 10-11 let nejprve s mamkou do NDR k Baltu a pak byl zásadní především můj první samostatný výjezd do zahraničí, opět do NDR, v mých téměř 14 letech. Tam se přihodila událost, která měla velký vliv na moje budoucí myšlenky "zmizet" z Lysé a pokud by to jen šlo, tak z tehdejší ČSSR do NDR. Přiznávám, že jsem už tehdy opravdu přemýšlel třeba až o "emigraci". K tomu všemu mi v mojí hlavě otevřelo šanci především to, že jsem se seznámil ve zmíněném roce 1978 s kámoškou z tehdejší NDR na tamním zahraničním letním táboře. Hodně mi při tom pomohla skutečnost, že jsem od třetí třídy základní školy chodil na jazykovku s intenzivní výukou němčiny a tudíž jsem se po 6 letech učení velmi dobře domluvil německy už na zmíněném táboře v mých necelých 14 letech. Co se týká mého soukromého života, tak jsem byl ve vztahu k svému blízkému okolí v rodině v takovém spíš tajemnu a nikdo mi moc neviděl do karet. Některé věci jsem prostě raději nikomu v rodině neříkal, abych se vyhnul "poučování" a sporům. Samozřejmě, že moje dlouhodobé myšlenky na odchod z již zde popsaného prostředí, se zásadně a negativně podepsaly na mojí motivaci v místě mého bydliště něco plánovat, natož budovat. Navíc to tam později po restitucích od roku 1990 bylo v tzv. bezpodílovém spoluvlastnictví s těmi našimi příbuznými ze strany dědy, což ještě více zkomplikovalo soužití a vytvářelo to tam často "dusnou atmosféru". To velmi přispělo k mojí vnitřní touze odejít, protože tento náš problém s bydlením a vztahy v širším příbuzenstvu se velmi odrazil na pohodě našeho života. Rodiče to nějak snášeli, mamka víc než můj taťka (protože ona byla mj. v područí mého dědy, tj. jejího otce, který byl v tu dobu hlavní osobou v tom našem spoluvlastnickém podílu na zmíněné nemovitosti) a ve výsledku s tím nic zásadního nedělali. Možná to ani tehdy nešlo moc řešit, nerad bych jim křivdil. V takové situaci jsem to tam tedy spíš "přežíval". Od té doby mně taky čím dál více děsila představa, že bych to tam jednou měl zdědit a stalo se to doslova mojí noční můrou. Jak už jsem zde zmínil, postupně už od školních let jsem si uvědomoval, že tam bydlím spíš v takovém trvalém provizoriu, nejdříve dlouho s rodiči v tom retro bytě 2+1 s vysokými stropy a topením na uhlí v kamnech. Jak už jsem zmínil, tak tam jsem až do mého začátku studia na VŠ neměl své soukromí a přespával jsem na gauči v obýváku. Do školy jsem se připravoval převážně tam, kde zrovna byl v bytě klid. Myslím si, že tyto skutečnosti se výrazně podílely na tom, že pak měl celý život potíže pochopit důležitost kvalitního bydlení pro běžný život. Z tohoto důvodu mám takový vnitřní pocit kočovníka, co je stále pomyslně v jakémsi životním provizoriu. Svůj první soukromý prostor, konkrétně byt 1+1 hned vedle bytu našich, jsem tedy měl až v mých 19 letech věku. Tehdy to bylo na jednu stranu konečně něco úžasného, pro mně tenkrát obzvlášť obrovská a pozitivní změna. Na druhou stranu to bydlení bylo spíš těžké retro, takový vybydlený byt po jedné staré paní. Byt byl v horším stavu, než ten, který měli naši. Byla tam rozsušená dřevěná okna na sever do rušného náměstí, v pokoji byly vrzající staré parkety, v koupelně stará kamna na ohřev vody, v nichž se topilo dřevem. V jedné místnosti nebylo vůbec žádné topení a navíc ten byt byl zčásti nad studenou chodbou. V zimě jsem v té místnosti bez topení občas míval třeba jen 10°C nad nulou a při zimních mrazech zevnitř na oknech až 2 cm silnou vrstvu ledu. Spal jsem tam ve spacáku, přikrytý peřinou a ještě dekou na koně. Běžně se mi přitom kouřilo od pusy, jako koním v mrazivém dni po ránu, při tréninku nebo vyjížďce. Tím, že jsem si tam navíc stále připadal jen jako v dočasném provizoriu (vzhledem k majetkovým a vztahovým poměrům v příbuzenstvu), tak jsem do toho raději ani moc neinvestoval a kromě vymalování 1x za několik let jsem v tom bytě řešil jen zásadní zádrhele. Defacto jsem tam chodil většinou jen přespávat. Asi je jasné, že do takového prostředí jsem si těžko mohl zvát návštěvy, natož dámské. Žil jsem tedy jen nějakou nutnou prací a odreagování jsem hledal převážně u koní. Přiznám, že jsem do svých 22 let neměl kromě kola, magnetofonu, gramofonu a několika LP a kazet, převážně skupin Puhdys a Karat z NDR vůbec nic. Za kamarádkou (tehdy už vlastně přítelkyní) jsem do Německa jezdil většinou vlakem, až do roku 1992. Naštěstí pro mně asi nebyla ani u nich v něčem úplně růžová doba, tak jí to nepřipadalo divné. Mně ale vždy NDR za Ericha Honeckera připadala doslova jako téměř ideální "Ráj na Zemí". Byl jsem trochu retro, což jsem si asi dlouho nepřipouštěl. První vlastní auto jsem si koupil až v mých 28 letech, a to starou ojetou Škodu 120 L, ikdyž řidičák jsem měl od 19 let. Dlouhé roky jsem si občas jen půjčoval auto od našich. Od léta roku 1993 jsem měl naštěstí (zprvu ještě družstevní) menší byt v Praze 9, takže jsem měl konečně možnost být také někde jinde, než jen přežívat tam, kde jsem to už popsal výše. Trochu lepší auta (než byla ta Škoda 120) jsem si začal kupovat až později po návratu ze zahraničí (1995). Tam jsem se vypravil v roce 1993 a bylo tím jsem se taky poprvé vymanil z pro mně takového zvláštního života v Lysé. Moje povaha je od dávných dob taková, že se nerad nutím do situací, které dlouhodobě nejsou podle mých představ, jelikož to pak většinou stejně nemá dlouhé a úspěšné trvání. Snažím se řídit filozofií, že život je krátký na to, abych setrvával v jakýchkoliv dlouhodobě neutěšených a nekomfortních situacích (tzv. "přes závit"), které nemají z mého pohledu dobré řešení. A život ve zmínených podmínkách v Lysé jsem jako dobré řešení nevnímal. Myšlenku na odchod z Lysé jsem si v sobě nesl asi už od střední školy. Věděl jsem, že to tam snáším jen kvůli rodičům a dědovi. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se z Irska zpět už neplánoval vracet. Měl jsem představu, že natrvalo zůstaneme buď tam nebo v Německu, odkud pocházela přítelkyně. Myšlenka na život jinde a jinak, než jaký jsem to do té doby znal, byla tenkrát jediným světlým bodem mého života. Po čase jsem se ale musel z rodinných důvodů vrátit a opět jsem přežíval tam, odkud jsem odešel. Přiznám, že nijak nadšený, a tak jsem se v té době postupně opět upnul na koně. Ti patrně byli rozhodující v tom, že jsem to období cca 10 let nějak zvládnul a "přežil" to relativně se ctí. Mezitím jsem po roce 2003 stihl prožít naštěstí také trochu normálnější styl života, jenže to bylo již značně poznamenáno zhoršujícím se zdravotním stavem mých rodičů. Při řešení různých životních krizí po smrti rodičů a některých z mé strany nezvládnutých situacích, které mj. souvisely také s mojí minulostí, jsem se ve finále dostal do složité situace ve více směrech. V něčem mi však ta rozsáhlá krize pomohla, a to k definitivnímu ukončení toho mého přežívání v Lysé. Dodnes to rozhodnutí odejít a následné kroky zcela jistě vnímám jako to nejlepší řešení, jaké bylo za dané situace možné. Od středoškolských let jsem věděl, že v podmínkách, jaké jsem měl v Lysé, nechci strávit celý svůj život. Navíc bych to tam býval v pozdější době, už po smrti našich, sám celkově vůbec nezvládal a ani jsem to zvládat nechtěl. Odmítal jsem být otrokem mně nevyhovujícího majetku, ke kterému jsem neměl asi diky dávným zážitkům ani moc pozitivní vztah. S odstupem mnoha let tak můžu dnes znovu jen potvrdit, že tehdy se mi odchodem vážně velmi ulevilo a vyřešila se tak moje vleklá situace sahající až do dětství, a to naštěstí definitivně. V tehdejší složité situaci, kdy se rozsypalo hodně věcí ve více oblastech, jsem měl jediné štěstí. A to v tom, že jsem měl komu předat nemovitost v Lysé po mých předcích, se kterou jsem si nikdy nebyl schopen ani v myšlenkách vědět rady. Prostě jsem to tam od mládí či dětství evidentně těžce "nedával". V každém případě jsem rád, že to dopadlo tak, jak to je. K Lysé nad Labem jako takové, mám neutrální vztah a tím, jak tam nemusím žít, už nejsem obětí negativních pocitů. Jako osoba tam ale nemám ideální renomé zejména u místních patriotů, což je vedle nutnosti dojíždění z této lokality za prací a kamkoliv, další z důvodů, proč bych tam už nikdy nechtěl žít. Naštěstí pro mně tam jezdím už jen na návštěvu nebo kvůli koním, kteří však jsou již defacto mimo území Lysé (to totiž končí cedulí). Ze všeho uvedeného je asi zřejmé, že ve mně byl nějaký důvod k jakémusi celoživotnímu "vnitřnímu vzdoru", který se později projevoval v mém dalším počínání v průběhu života a negativně ovlivnil také moje šance v různých oblastech. Pravda je ta, že to z mého pohledu asi bylo dlouhodobě neúnosné a tak jsem nakonec z Lysé velmi rád utekl, doslova jako "před povodní". Následně jsem v průběhu let ještě minimalizoval vše, co mně tam nějak vázalo. Naštěstí je v současnosti kapitola mého přímého žití tam již delší dobu za mnou, takže to nakonec dopadlo opravdu nejlépe jak mohlo.
