Konflikt v Severním Irsku

Současné politické rozdělení Irska existuje od let 1920–21. V těchto letech, po staletích britské vlády včetně 120 let, kdy bylo celé Irsko spravováno jakožto součást Velké Británie, získalo 26 z 32 irských hrabství nezávislost. Zbývajících šest hrabství zůstalo v politické unii s Británií jakožto Severní Irsko. I přes to, že suverenita Severního Irska zůstala v rukou parlamentu Velké Británie ve Westminsteru a Severní Irsko nadále, jak to činí dodnes, volilo do tohoto parlamentu své poslance, byla řada legislativních a výkonných funkcí přenesena na místní parlament a vládu sídlící ve městě Stormont 49 nedaleko Belfastu.

V letech 1921 a 1972 stormontská vláda rozhodovala o místních záležitostech prakticky nezávisle na Londýně. Moc zůstávala výhradně v rukou Unionistické strany, která měla podporu většiny unionistů (tj. těch, kteří byli pro unii s Británií). Nacionalisté, ke kterým se hlásí přibližně dvě pětiny obyvatel Severního Irska, sdíleli spolu se zbytkem ostrova touhu po sjednocení Irska. Nacionalisté nezastávali ve vládě žádné funkce a na místní úrovni byli v mnoha oblastech vystavení systematické diskriminaci, která se týkala i hlasovacího práva, bydlení a zaměstnání.

V roce 1969 se nenásilné občanské protesty setkaly s nepřátelskou a represivní odezvou, která zpětně vyvolala občanské nepokoje a obnovení a zesílení násilných aktivit polovojenských organizací zastupujících část obyvatelstva z obou komunit. Severní Irsko vstoupilo do období vleklé politické krize.

Za této zhoršující se situace byla v roce 1972 činnost severoirského parlamentu a vlády pozastavena a britská vláda převzala přímý dohled nad veškerou vládou nad Severním Irskem. Od této doby, s výjimkou krátkého období v roce 1974, kdy byla místní výkonná moc ustanovena na základě sdílení pravomocí, je v Severním Irsku v platnosti systém přímé vlády spadající do pravomoci ministra pro Severní Irsko, který je členem britského kabinetu.

Sunningdaleská dohoda z roku 1973

I přes svá rozdílná stanoviska sdílely irská a britská vláda společný zájem na dosažení spravedlivého a mírového urovnání nastalé krize. V roce 1973 obě dvě vlády spolu s hlavními politickými stranami Severního Irska podepsaly dokument, který se později stal známý pod jménem Sunningdaelská dohoda, kterým bylo ustaveno Shromáždění Severního Irska, výkonný orgán, ve kterém byla moc sdílena zástupci unionistů i nacionalistů, a Irská rada, která se měla zaměřit na spolupráci mezi severním a jižním Irskem. Tato dohoda byla odsouzena k neúspěchu kvůli odporu unionistů zastávajících tvrdou linii a podporovaných loajalistickými polovojenskými skupinami.

Angio-irská mezivládní rada 1981

V listopadu 1985 irská a britská vláda podepsaly Anglo-irskou dohodu. Na základě této dohody byla zřízena Mezivládní konference, které společně předsedali zástupci obou vlád a pro její potřeby byl zřízen permanentní společný sekretariát. Tato dohoda irské vládě umožnila prezentovat názory a návrhy týkající se uvedených aspektů záležitostí Severního Irska a stala se základem, který oběma vládám umožnil dospět ke společnému přístupu ke hledání řešení problému Severního Irska.

Rozhovory u kulatého stolu 1991/92

V letech 1991-92 iniciovaly obě vlády rozhovory u kulatého stolu, kterých se zúčastnily hlavní ústavní politické strany Severního Irska (strana Sinn Féin byla z rozhovorů vyloučena, neboť v té době IRA nevyhlásila žádné příměří). Tyto rozhovory probíhaly na třech liniích odrážejících tři typy vztahů ovlivňujících situaci v Severním Irsku - konkrétně vztahy uvnitř Severního Irska, vztahy mezi severem a jihem a konečně vztahy mezi Británií a Irskem.

I přes to, že bylo jistého společného stanoviska dosaženo, celkové dohody dosaženo nebylo.

Společná deklarace 1993

15. prosince 1993 tehdejší Taoiseah Albert Reynolds a britský ministerský předseda John Major vydali Společnou deklaraci, která stanovila základní nosné principy možného mírového procesu, který by mohl vyvrcholit politickým urovnáním vztahů v Irsku a mezi Irskem a Británií.

Základem deklarace se staly principy sebeurčení a konsensu. Deklarace uváděla, že britská vláda nemá "žádný sobecký strategický nebo ekonomický zájem na Severním Irsku" a znovu potvrdila, že "se zasadí o demokratické přání většiny obyvatel Severního Irska, ať už v něm upřednostní podporu unie nebo samostatného sjednoceného Irska".

Deklarace podobně jménem irské vlády uznala, že "demokratické právo lidu Irska jako takového na sebeurčení musí být dosaženo a realizováno na základě dohody a vyjádření souhlasu většiny obyvatel Severního Irska."

Deklarace se také pokusila otevřít dveře pro vstup do politíckého procesu stranám spojovaným s polovojenským násilím a uvedla, že "strany s demokratickým mandátem, které se zaváží uplatňovat výhradně mírové metody a které prokáží, že dodržují demokratický postup, se budou v budoucnosti, v okamžiku, kdy k tomu nadejde vhodný čas, moci plně zapojit do demokratické politiky a do dialogu mezi vládami.

Příměří polovojenských jednotek v roce 1994

31. srpna 1994 Provisional IRA (Prozatimní IRA největší republikánská polovojenská skupina) vyhlásila "úplné zastavení vojenských operací". Po tomto prohlášení následovalo 13. října 1994 podobné prohlášení Společného loajalistického vojenského vedení (Combined Loyalist Military Command) zastupujícího hlavní loajalistické polovojenské skupiny. Po vyhlášení těchto příměří obě vlády vstoupily do přímého politického dialogu s politickými stranami vnímanými jakožto nejblíže spojenými s těmíto polovojenskými organizacemi dodržujícími příměří, konkrétně se Sinn Féin a se dvěma loajalistickými stranami: Progressive Unionist Party - PUP a Ulster Democratic Party - UDP.

Dokument o společném rámci

22. února 1995 tehdejší Taoiseach John Bruton spolu s ministerským předsedou Johnem Majorem podepsali Dokument o společném rámci, který nastiňuje společně sdílený názor obou vlád na to, jak by mohlo být nejlepším způsobem dosaženo řádného urovnání veškerých vztahů, aniž by přitom kterákoliv z komunit nebo tradic v Severním Irsku byla nucena přistoupit na kompromis týkající se dlouhodobých aspirací nebo zájmů.

Tento dokument se snažil uvedené principy uplatnit ve Společné deklaraci, která přednesla návrhy na vyrovnanou ústavní změnu na obou stranách a na nové politické struktury týkající se všech třech druhů vztahů. Deklarace také počítala se zvýšenou ochranou lidských práv. Obě vlády jasně vyhlásily, že Dokument o společném rámci nebyl zamýšlen jako detailní plán nebo předpis, nýbrž že jde o základ k diskusi. Vlády se také zavázaly k rozsáhlým jednáním s účastí severoirských stran, jejichž výsledek měl být předložen k demokratické ratifikaci referendy konanými v republice Irsko a v Severním Irsku.

Překážky bránící jednání

Rok, který následoval po vydání Dokumentu o společném rámci, byl ve znamení snah postoupit směrem k rozsáhlým politickým rozhovorům, kterých by se účastnily všechny strany. v prosinci 1995 obě vlády ustanovily mezinárodní orgán pod předsednictvím amerického senátora George Mitchella, jehož úkolem bylo nezávisle zhodnotit otázku odevzdání nelegálně držených zbraní, která blokovala postup směrem k rozhovorům s účastí všech stran. Mezinárodní orgán ve své zprávě ze 24. ledna 1996 potvrdil, že by se všechny strany účastnící se jednání měly zavázat k šesti principům demokracie a nenásilí včetně úplného a ověřitelného odevzdání všech zbraní paramilitaristických skupin. Orgán všem stranám navrhl, aby zvážily návrh, podle něhož by se odevzdání zbraní mělo uskutečnit v průběhu jednání. 9. února 1996 však IRA oznámila ukončení příměří a obnovila svou násilnou kampaň. Obě vlády přislíbily, že budou pokračovat v hledání politické dohody, a vyjádřily naději, že obnovení příměří by také umožnilo opětovné zahájení politického dialogu se stranou Sinn Féin.

Mnohostranná vyjednávání

Mnohostranná vyjednávání začala 10. června 1996 a zúčastnily se jich obě vlády společně s devíti z deseti politických stran, které obdržely nejvíce hlasů ve speciálně vyhlášených volbách (strana Sinn Féin byla z vyjednávání vyloučena vzhledem k tomu, že IRA nevyhlásila příměří). Rozhovorům předsedal senátor Mitchell společně s finským ministerským předsedou Harrim Holkerim a s bývalým kanadským generálem Johnem de Chastelainem. v prvním roce jednání příliš viditelně nepokročila, neboť otázky postupu jednání, jeho obsahu a odevzdání zbraní byly řešeny jen pomalu. 20. června 1997 IRA znovu vyhlásila příměří, čímž otevřela cestu straně Sinn Féin, která se 9. září zapojila do rozhovorů. (Dvě z unionistických stran při vstupu Sinn Féin do rozhovorů z vyjednávání vystoupily, strany zastupující většinu unionistů však u jednacího stolu zůstaly.)

24. září 1997 byla v Belfastu započata rozsáhlá jednání vedená ve třech liniích zaměřující se na dosažení všeobecně přijatelného politického urovnání. Na rozhovory navázaly schůzky v Londýně a v Dublinu a jednání pokračovala až do dubna 1998. Každý z účastníků předložil svá stanoviska a návrhy týkající se celé řady otázek pokrývajících všechny aspekty uváděných tří typů vztahů. v čele delegace irské vlády stál ministr zahraničních věcí David Andrews a náměstkyně ministra Liz 0'Donnell. v průběhu rozhovorů spolupracoval s oběma vládami a se zúčastněnými stranami nezávislý předseda, který napomáhal nalézt oblasti všeobecné shody a izolovat od nich oblasti, ve kterých stále převládají těžkosti.

Dohoda z Velkého pátku 1998

Po závěrečné intenzivní fázi jednání, kdy byly vládní delegace vedeny Taoiseachem Bertiem Ahernem a ministerským předsedou Tonym Blairem, bylo v pátek 10. dubna 1998, který shodou okolností připadl na Velký pátek, dosaženo všeobecné dohody. Tato dohoda, která vyjadřovala kompromis mezi stanovisky všech zúčastněných stran, následně vstoupila ve známost pod názvem Dohoda z Velkého pátku.

Dohoda je postavena na zásadách rozdílnosti, vzájemného respektu a rovnosti a na základě demokratického rozhodnutí lidu o politických strukturách, které mu mají vládnout. Podle této dohody se obě vlády zavázaly do svých ústav zapracovat vyvážené změny, které umožní, aby byl budoucí status Severního Irska založen na přání a dohodě lidí, kteří zde žijí, nikoliv na tvrzení vlád.

Obě vlády se shodly, že podle tohoto principu zůstane Severní Irsko součástí Velké Británie tak dlouho, po jakou dobu to bude přáním většiny lidí, kteří v něm žijí. Obě vlády se však také zavázaly, že pokud se v budoucnosti většina obyvatelstva Severního Irska v referendu vyjádří pro vytvoření sjednoceného Irska, obě vlády toto rozhodnutí podpoří a uvedou je v praxi.

Na základě dohody byly vytvořeny složité politické struktury, jejichž úkolem je řešit jednotlivé aspekty problému Severního Irska. v mnoha oblastech se vlády v Severním Irsku ujme místně volené Shromáždění a Výkonný výbor, jehož ministerské složení bude proporcionálně odrážet velikost jednotlivých politických stran. Silná pojistná opatření budou zajišťovat, aby Shromáždění nemohlo být jednou z irských komunit využito k nadvládě nad druhou.

Kromě ustanovení o vytvoření nových politických struktur v Severním Irsku také dohoda obsahuje rozsáhlé závazky obou vlád a zúčastněných politických stran týkající se ochrany lidských práv nebo sociálních, ekonomických a kulturních otázek. v Severním Irsku budou zavedena nová opatření, která budou garantovat ochranu lidských práv, mezi něž bude patřit i revize veškeré legislativy a ustanovení Komise pro lidská práva (podobná komise bude ustanovena také v republice Irsko). Současná opatření zajišťující rovnost příležitostí budou dále posílena a doplněna opatřeními, jejichž cílem je dosažení vzájemného respektování a vážení si životních postojů obou komunit. v tomto ohledu má britská vláda v příslušných místech Severního Irska, kde o to obyvatelé projeví zájem, přijmout konkrétní opatření zaměřená na podporování používání irštiny.

V Ministerské radě severního a jižního Irska (North/South Ministerial Council) budou zasedat ministři z Dublinu a Belfastu a budou se zaměřovat na podporu vzájemné spolupráce realizované prostřednictvím příslušných celoirských mezistátních orgánů.

Nová britsko-irská rada bude podporovat spolupráci mezi irskou a britskou vládou a mezi novými administrativními orgány se samostatnými pravomocemi v Severním Irsku, Skotsku a Walesu. Bude ustavena nová Britsko-irská mezivládní konference, v níž budou obě vlády podporovat bilaterální spolupráci týkající se všech věcí společného zájmu spadajících do jejich kompetence. Časté schůzky rady, jíž členy budou ministři Severního Irska, se budou věnovat těm otázkám týkajícím se Severního Irska, u nichž nebyla kompetence převedena na nové Shromáždění.

Dohoda také obsahuje řadu ustanovení týkajících se urovnání nepříznivých dozvuků konfliktu a normalizace severoirské společnosti. Mezi tato opatření patří rozsáhlé přezkoumání kritických oblastí policie a trestního soudnictví, propuštění vězňů, iniciativy poskytující podporu obětem násilí, odevzdání nelegálně držených zbraní a uvolnění bezpečnostních opatření.

Irští občané podporují Dohodu z Velkého pátku

22. května 1998 obyvatelé ze severu a jihu Irska v oddělených referendech s velkou většinou podpořili Dohodu z Velkého pátku. v Severním Irsku pro dohodu hlasovalo 71,1 % obyvatel. Na jihu souhlasilo s tím, aby se vláda zapojila do Dohody a aby byly přijaty ústavní změny, které jsou její součástí, 94,4 % obyvatel. Dohromady v celém Irsku svůj souhlas v referendu vyjádřilo 85 % hlasujících. Uvedená referenda se stala první příležitostí od roku 1918, kdy obyvatelé Irska hlasovali společně o své politické budoucnosti.