Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z mého života

Z mého života ...

 

Bydlím nyní v Praze (doufám, že ne navždy...) , kde jsem se kdysi pouze a jen narodil, nicméně jsem tu pak dlouho vůbec nežil (asi do svých 38 let...). Nejsem tedy žádný pražský patriot, který by si to tu uměl užít, natož pak využít všech výhod velkoměsta. Nějak se tu docela útrpně plácám a nejsem tu ve svý kůži :-(.  Velkou část svého dosavadního života jsem totiž prožil v jednom malém městečku v Polabí, cca 30 km od Prahy a nebyly to špatné časy. Přestože jsem díky přání a snaze mých rodičů vysokoškolák, zatím mi titul dosud nepomohl (a už asi ani nepomůže) vydělat ani korunu nad rámec běžného průměru. K podnikání, jímž jsem se 19 let zabýval, jsem totiž VŠ nepotřeboval a jinak jako zaměstnanec jsem zatím nikdy neměl štěstí na nějaká dobře placená místa a asi se to jen těžko změní, nepůjdu-li jednou zkusit znovu podnikat.

 

Po téměř 19 letech relativně úspěšného podnikání na malém městě od března 1990 do konce roku 2008, jsem v současnosti bohužel zase zaměstnanec (přemýšlím, že to tak dlouhodobě ale nechci...). Možná, že moje podnikání splnilo svůj účel a tak si ještě nejsem jistý, zdali bude mít ještě někdy úspěšné pokračování. Věřit by však člověk něčemu měl a taky by pro to měl asi časem zase zkusit i něco udělat, protože mně to pořád láká, v poslední době čím dál silněji. V roce 2009 na jaře jsem učinil po 22 letech pokus o návrat ke svému původnímu oboru zemědělského ekonoma. Sice asi ekonom srdcem ani tím ostatním patrně nejsem a taky v dnešní době netuším, jak se to bude dlouhodobě dál vyvíjet. Pokusím se to ještě nějaký čas přežít, ale snad ještě v dohledné době bych se měl zařídit jinak a nekazit si oči nad marnými čísly, které ve mně nijaké nadšení nevzbuzují... Jak já závidím některým mým známým od koní či farmářům z pořadu "Farmář hledá ženu" tu volnost, svobodu, přírodu a čerstvý vzduch. Sedět v kanceláři a kazit si oči u monitoru PC opravdu není moje hobby, nýbrž dočasné nutné zlo.

 

V průběhu svých školních let (nevím, jak je tomu dnes) jsem sice býval člověk s nadprůměrným IQ, což ale nebylo podle mého názoru v žádném případě terno, naopak od dětsví to znamenalo převážně můj problém. Lidé v mém okolí si asi tehdy mysleli, že se stal zázrak a mně to udělalo ze života větší dril než to muselo být. Třeba jsem kvůli tomu šel o rok dřív do školy, od třetí třídy na výběrovou (jazykovou) školu 18 km od svého bydliště atd. Nicméně já osobně to celé nijak nepřeceňuji a nejsem na tyto skutečnosti ani nijak hrdý, naopak jsem tím občas prožíval menší životní traumata. Však taky nepozoruji, že by mi jakási teorie o IQ apod. někdy v životě jakkoli pomohla. Zpětně se na tyto skutečnosti dívám s rozpaky. Třeba na základní škole jsem do 3.třídy měl sice samé jedničky, pak se to už horšilo a od 5.třídy už to nebyla žádná velká sláva. Na gymnáziu jsem pak byl dokonce asi mírně problematický student (souviselo to výhradně s disciplínou, což se projevilo bohužel i na známkách), takže na to raději nebudu podrobně vzpomínat. Taky mívám ještě dodnes občas i nepříjemné sny, když se mi do nich vloudí fragmenty z mých gymnazijních let, na která nevzpomínám úplně v dobrém. Vše se naštěstí mnohem změnilo k lepšímu s příchodem na vysokou školu, kde jsem jako mávnutím kouzelného proutku výrazně pookřál a většinu studií pobíral prospěchové stipendium za velmi dobré studijní výsledky (dokonce jsem měl na závěr jednu z nejlepších diplomových prací v ročníku). Bylo to docela s podivem, protože jsem v tu dobu chodil víc ke koním než do školy, navíc jsem tu školu dělal jen kvůli svým rodičům a mnou "nevyvolený" obor mne nijak zvlášť neoslovoval. Vysvětluji si to však tím, že na VŠ má člověk více volnosti a není tam ten středoškolský dril, který mi patrně nevyhovoval. Pravdou je skutečnost, že jsem tu vysokou školu, ač velmi dobře, studoval bez jakýchkoli profesních cílů. Přiznám, že jsem často v životě využíval svoji schopnost lehce se cokoli naučit (třeba přečíst si dvakrát skripta a jít úspěšně složit zkoušku a vzápětí to pak "hodit za hlavu"...). Prostě jsem některé životní etapy asi neřešil dostatečně zodpovědně. V podstatě jsem tenkrát studoval jen pro svoje zadostiučinění (že se umím o hodně zlepšit narozdíl od let na gymplu), kvůli zkrácené vojně a zejména pro radost rodičů, kteří mne pak v případě mých úspěchů nijak moc neomezovali v trávení volného času u koní. Já tam trávil tedy i velkou část studijního času, ale to oni tehdy netušili...

 

V průběhu svého života jsem byl také specialista na nevyužívání životních šancí. Vzpomínám si, jak mi v polovině studií funkcionáři jednoho významného zemědělského podniku na Mladoboleslavsku (říkalo se té firmě "malé české Slušovice") nabízeli 50 tisíc Kčs v hotovosti (tehdy velké peníze), k tomu každý měsíc stipendium na zbývající dobu studia a jistotu dobré práce po ukončení školy. Za to jsem jim měl podepsat závazek na to, že v tom podniku po nástupu setrvám několik let. Jelikož jsem se nechtěl nijak vázat, tak jsem to tehdy  s "lehkým srdcem" a v klídku odmítnul. Nic mi v té době nechybělo a ani jsem nic neplánoval, o založení rodiny jsem tehdy ještě vůbec ani ve snu nepřemýšlel. Co by však za tu nabídku dali mnozí moji tehdejší spolužáci, kteří studovali s cílem být třeba jednou hlavním ekonomem statku či předsedou JZD... Podotýkám, že tehdy jsem se ve svém životě většinou žádnými cíli netrápil a částečně mi to asi v tomto ohledu zůstalo k mé škodě (netuším...) dodnes. Přiznám se, že jsem v průběhu svého života nevyužil ještě několik dalších příležitostí k pracovní kariéře, například naposled  v roce 2005. To mi docela dobrý známý mých rodičů nabízel post hlavního šéfa jeho velké firmy v Praze (prodej a servis několika značek aut...). Jenže já jsem to hned při prvním osobním setkání nějak netakticky "prokoučoval" ve smyslu, že  majitel a šéf firmy snadno poznal jak si na to nevěřím... Takže jsem se dál mohl věnovat svému podnikání v malém, přestože v něm už nebylo v té době "na růžích ustláno". Musím říct, že jsem asi ale dobře udělal, neboť jsem pak nakonec docela slušně žil další skoro 4 roky a navíc jsem mohl občas více pomoci svým rodičům, když na tom byli na sklonku svého života zdravotně špatně. Takže naštěstí ničeho nelituju a nepřipouštím si problémy.

 

Větší část svého volného času v životě jsem strávil u koní (zejména dostihových). To však podrobněji rozebírám v jiném příspěvku, kde se detailně touto svojí vzrušující zábavou zabývám. V posledních letech už na to nemám čas a možná ani elán, takže se vše "smrsklo" do nějakých 8-10 návštěv dostihů do roka na různých závodištích, hlavně v Pardubicích, Lysé n.L., Velké Chuchli, Kolesách či v Benešově.

Co se týká mojí práce, tak po vysoké škole v roce 1986 a dále jsem nejprve lehce tápal a během půl roku jsem měl na kontě 2 krátké epizodky zaměstnání (v JZD a bance). Potřeboval jsem najít něco solidního, nebylo to už tehdy úplně jednoduché. Konečně se mi to podařilo na jaře 1987 a tak jsem dlouhodoběji zakotvil na 2 roky jako výzkumný pracovník ve svém oboru - ekonomice zemědělství. Dalo se to přežít, nicméně peníze tam moc velké teda nebyly a proto jsem "zvedl kotvy" a hledal něco jiného. Pak jsem v roce 1989 pracoval nějakou dobu jako ekonom firmy na výrobu lyžařských vleků, než jsem nakonec v létě nastoupil na pozici vedoucího oddělení inventarizace na jednom ředitelství v Praze. S tím už je spjat i počátek mého podnikání, neboť po několika měsících přišla "revoluce" v listopadu 1989 a velké změny, mj. avizovaný brzký konec zmíněného obvodního ředitelství.

 

K podnikání jsem se tedy dostal náhodou, neboť výše zmíněný úřad, kde jsem tehdy pracoval, měl v průběhu roku 1990 končit. Nevěděl jsem tedy co dál a navíc jsem tehdy neměl tak velké kontakty a možnosti něco slušného rychle najít. Nechtělo se mi ani vyčkat a pak si začít  hledat práci u zahraničních firem, které sem postupně začaly přicházet. Já bych asi stejně terno u zmíněných podniků pravděpodobně neudělal, neboť jsem nebyl typ systematického budovatele kariéry, jak se to u takových zaměstnavatelů nepsaně žádá a navíc jsem v té době ani neuměl pořádně žádný jazyk. Takže jsem se tehdy po revoluci rozhodl tak, jak jsem se rozhodl a končící úřad jsem předčasně opustil bez odstupného a hned od jara 1990 začal podnikat. Samozřejmě jen na ŽL jako tzv. OSVČ, neboť jsem neměl nijak rozsáhlý podnikatelský záměr. Zpočátku jsem se všelijak protloukal (opravy kol, prodej LP,CD a kazet, chvíli autodoprava i pozdější podnikání jako společník s angličany se sortimentem textilního zboží, obuví a butikem), ale bylo to tehdy fajn. Na ničem jsem ani naštěstí nikdy neprodělal, neboť jsem byl celkem zodpovědný a hlavně opatrný. Sice se to dnes v podnikání dnes až tak moc nenosí, ale radši jsem jel na jistotu, než abych byl "střelec". Po vystřídání několika aktivit jsem postupně dlouhodobě zakotvil jako realitní makléř v malé firmě, kterou založila vlastně moje máma. Moje podnikání jsem ale celých těch cca 19 let dělal většinou jen sám na sebe, v některých obdobích maximálně s 1-2 spolupracujícími osobami. Nikdy jsem však dlouhodobě neprovozoval žádné společnosti, kde bych třeba zaměstnával větší počty lidí. Musím uznat, že obor podnikání, ve kterém se mi nakonec nejvíc dařilo, nebyl úplně z mé hlavy, ale prvotně to rozjela moje máma, když jsem se věnoval jiným aktivitám. Nebýt tedy prvotního nápadu mojí mámy, možná bych ani nepodnikal tak dlouho, kdoví. Měl jsem navíc ještě i tu výhodu, že jsem podnikal ve svém a ještě tzv. "nízkonákladově" (stačil mi počítač, mobil, malá kancelář a auto). Jak je vidět, nebyl jsem asi ten úplně nejideálnější prototyp "podnikatele nové doby". Naštěstí jsem ale z toho mnoho let docela slušně vyžil, nicméně díky své tehdejší "marnotratnosti" nijak převratně nezbohatl. Relativně vysoké částky jsem totiž utratil za zábavu a sport, zejména pak za koně, auta, elektroniku a podobně. Skončil jsem nakonec tak, že mne v podstatě během října a listopadu 2008 zničila ne úplně solidní strategie velké společnosti, která si ze mne po mém neuváženém souhlasu (bylo to v období mojí osobní krize) udělala regionální pobočku a nějak to celé nevyšlo. Navíc jsem byl tehdy ve stresu z řešení osobních záležitostí a to se mi vše dohromady nějak asi nakumulovalo a vymstilo. I tak to podnikání až do osudného rozhodnutí na podzim 2008 (pak byl během 2 měsíců konec) vydrželo docela dlouho. Při podnikání v malém je člověk pořád v určitém tlaku a nejistotě, neboť stačí nemít pár měsíců zakázky a je tu začátek rychlého konce. Ten tedy oficiálně nastal ke 31.12.2008 a asi tomu tak mělo být. Konkrétní náplň případného nového podnikání mne momentálně nenapadá, je totiž krize a tedy je logicky obtížnější něco úspěšného "rozjet".

Po osudném konci roku 2008 mi tehdy ještě na poslední chvíli nevyšla nabídka zaměstnání u známého (ocitl se v menší krizi nebo mi spíš "dal sežrat" to odmítnutí šéfovské pozice u něho v roce 2005 - viz výše...) a tak jsem se ocitl poprvé v životě na pracovním úřadě hned od nového roku 2009. Naštěstí jsem si okamžitě našel brigádu - od 6. ledna 2009 jsem tak 3 měsíce dělal zastupujícího technika ve firmě, která se zabývá správou nemovitostí. Nabízeli mi pak i možnost pokračovat dlouhodobě, dokonce ve funkci vedoucího. Bohužel se tam pracovalo 10-12 hodin denně (za nijak extra peníze) a často i o víkendech, tak jsem to po zvážení odmítnul, brigádu po 3 měsících ukončil a šel jsem si hledat vhodnější zaměstnání, což mi myslím docela zatím vyšlo. Od května 2009 jsem totiž začal pracovat po letech opět jako vědecký pracovník v zemědělství, dokonce ve stejné budově, jako před těmi 22 lety. Co bude dál se uvidí, je zatím stále dost nestabilní doba.

Moje ambice a plány co dál, mám v současnosti zatím nevyjasněné. Na nějaké prestižní posty nemám potřebnou odbornost ani praxi a netuším, zdali bych byl použitelný jako vedoucí pracovník. Neříkám, že bych snad byl neschopen dělat vedoucího pracovníka, nicméně jsem se k takovým příležitostem ve svém životě dosud moc nedostal (s výjimkou práce vedoucího inventarizace v jednom pražském ředitelství a pak později několikaměsíčního záskoku za ved. odboru na městském úřadě v jednom menším městě). Dlouhodobý stres a vypětí jsem dosud nijak cíleně nevyhledával, možná by mi za určitých okolností vyhovovala dočasná více akční práce se střídáním klidnějších období. Permanetní místo exponovaného a vytíženého šéfa bez možnosti si "orazit"  tedy patrně nevidím jako mojí hlavní prioritu.

Můj život byl v dětství a mládí docela fajn, určitě jsem ho tehdy neměl nějak moc těžký - v podstatě jsem si mohl v rámci rozumných mezí dělat co jsem chtěl. Postupem času se ale i pro mne stal život občas poněkud náročnější, ale vždycky jsem se snažil většinu věcí nějak rozumně řešit. Bohužel jsem některé životní záležitosti asi podcenil a tak jsem je nevyřešil ve svém výsledku ideálně. Svůj soukromý život tu nebudu komentovat, jen zmíním, že jsem  relativně čerstvě rozvedený a určitě na tom mám nemalý podíl, občas je se mnou asi složité vyjít. Mám jedno dítě, předškolního věku.

 

Závěrem si myslím, že je důležité si uvědomit jednu osvědčenou moudrost. Pokud totiž nejde o holý život, jde většinou jen o malichernosti. Takže hlavně to chce brát věci s nadhledem a pokud je možnost, tak třeba i s humorem a hned jde vše o něco líp.